Desítky umělců zveřejnily výzvu Týdny občanského neklidu. Herec Jiří Bartoška a zpěvák Vojtěch Dyk na videu, na kterém iniciativu vysvětlují, uvádějí, že naše svobody jsou už delší dobu ohrožovány politickou mocí a nejvyšší ústavní činitelé v dopise čtyř slibují oddanost Čínské republice. Podle umělců nemá vedení státu mandát k obratu republiky na Východ. Autoři výzvy se obávají o demokratický charakter našeho státu.

Zajímavé je, jak jsou týdny občanského neklidu koncipované, co má následovat po zveřejnění prohlášení. Umělci vyzývají k aktivitě, k organizování občanských shromáždění na jeho podporu, k otevření vysokých škol, divadel, galerií a dalších kulturních zařízení občanským diskuzím. Podepsané výzvy a stanoviska se mají zasílat petičnímu výboru na obranu demokracie, kopie vládě, sněmovně, senátu, politickým stranám a prezidentovi.  

Když to bude třeba, vyzývají signatáři prohlášení ke stávce. Sedmnáctého listopadu se chtějí opět sejít na náměstích a zvážit další kroky, nutné na ochranu demokracie. Týdny občanského neklidu se tak odkazují na časy, kdy podobné nástroje fungovaly a následovalo občanské vzedmutí a změna režimu. To však mělo své příčiny. Není možné si po libosti z minulosti vybírat strhující momenty a myslet si, že pouhá nápodoba povede k podobným koncům.

zdroj: YouTube.com

Otevírat vysoké školy, divadla a galerie k diskuzím je možné, stejně tak založit petiční výbor na obranu demokracie a počítat se stávkou. U podobných aktivit je ale důležité zvážit, zda jsou adekvátní nastalé situaci. Tyto nástroje mají smysl, působí však především svou vyhroceností, patosem a naléhavostí.

Aby tyto vlastnosti zafungovaly a sehrály svou roli, musí tomu odpovídat doba i celkový vývoj událostí. Pokud tomu tak není, výsledkem je mnohem spíše fraška a pocit trapnosti.

A to je pouze jeden rozměr obdobných prohlášení. Klíčové je rovněž odhadnout, co visí ve vzduchu, formulovat, co si lidé myslí a co je na spadnutí. Současná situace je však především zmatená. Veřejné mínění je rozdělené a pocit, že právě teď se rozhoduje o demokratickém charakteru našeho státu, není celospolečensky sdílený.

Minimálně část společnosti se tak signatářům výzvy může vysmát či jim neporozumět. Celou věc lze také velmi snadno obrátit proti nim samotným a obvinit je, že to dělají z osobního prospěchu, aby se zviditelnili, případně, aby zabránili změnám, v jejichž důsledku by se jim už nežilo tak dobře jako teď.

Klíčové načasování

Nejlepší ochranou před takovým nařčením je dynamika událostí, která podobné pochybnosti ani nepřipustí. Vše se valí takovou rychlostí, že o čistotě úmyslů jejich aktérů nikdo nepochybuje.

Navíc jde jen o poslední dějství, které stvrzuje předchozí aktivitu. Ta je rovněž zárukou, že to dotyční myslí vážně a nejde jim v první řadě o osobní výhody. Pokud je však výsledný dojem ten, že si dobře placení herci a zpěváci na chvilku odskočili od natáčení filmů a zpívání písní k nějakému tomu manifestu, jejich akci to škodí.

Další věc je, pro koho jsou Týdny občanského neklidu vlastně určené. Koho mají oslovit a co má být jejich cílem? Mají spojovat, ale činí tak, nebo spíše rozdělují? Signatáři výzvy žádají prezidenta, aby ustal v šíření hrubostí a lží a omluvil se za ně. Vláda by podle nich měla jasně deklarovat naši příslušnost k mezinárodnímu demokratickému společenství.

Autoři prohlášení chtějí, aby k dopisu čtyř ústavních činitelů ohledně schůzky ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou zaujal stanovisko parlament a aby všichni politici jasně prosazovali ideály demokracie, svobody a masarykovské humanity.

Politický manifest 

Prezident samozřejmě nic šířit nepřestane, dokud nebude mít pocit, že ho to skutečně ohrožuje. Nejprve by se od něho museli začít odvracet lidé, které běžně oslovuje na svých výjezdech po republice. Dokud se tak děje jen na náměstích v Praze, nic to pro Miloše Zemana neznamená.

Vláda může říct, že příslušnost k mezinárodnímu demokratickému společenství deklaruje celou dobu, parlament na uvedené téma sice může vést sáhodlouhou diskuzi, ale pravděpodobně se k ničemu nedobere a co se týče posledního bodu, skoro každý politik o sobě rád tvrdí, že prosazuje ideály demokracie a svobody. Takže nic nového pod Sluncem.

Problém akcí, jako je Týden občanského neklidu, spočívá v tom, že přestože se tváří jako občanské a nepolitické, politika z nich trčí do všech stran. Velmi dobře to bylo vidět na úvodu televizní show Jana Krause k dalajlámovi a panu Bradymu, který televize Prima nejdřív odmítla odvysílat a nakonec přece jen pustila v hlavním vysílacím čase o den později.

Byl to politický manifest, na kterém se podílela řada bývalých politiků a například i stávající předseda hnutí Starostové a nezávislí a místopředseda poslanecké sněmovny Petr Gazdík. Přestože v pořadu Krause měly jednotlivé osobnosti sdělit svá přání ke státnímu svátku, následoval jeden protizemanovský výstup za druhým.

Umělci uprostřed politického boje

Šlo tak o součást politické kampaně proti jednomu politikovi vedenou jinými politiky, případně těmi, kteří podporovali Zemanova protikandidáta, a kteří zřejmě budou pomáhat jeho budoucímu protikandidátovi, pokud stávající hlava státu půjde do dalších voleb.

To vše je legitimní, pokud je politická kampaň přiznaná, nikoli však když se halí do zábavné talkshow či projevů nepolitických umělců a občanské společnosti. Pak se může docela dobře stát, že její dopad bude právě opačný, protože se vydává za něco, čím není.

Týdny občanského neklidu nejsou občanskou aktivitou, ale politickou. Stávají se součástí politického boje a soubojů o interpretaci společenských dějů. To si však umělci v tom lepším případě nepřipouští, v tom horším se vědomě stávají součástí politické hry a nechávají se tou kterou politickou silou využít. Je to škoda. Když už se na toto pole pouští, měli by tak činit s mnohem větší zodpovědností.