O Číně a jejích investicích se v Česku v poslední době mluví tak moc, že to skoro vypadá, jako kdyby šlo o životně důležitého partnera, bez kterého nemůžeme existovat a jehož ztráta by nás všechny připravila o dobré bydlo.

Dokud šlo především o rétoriku Hradu, mohli jsme být víceméně v klidu. Český prezident má v rámci zahraniční politiky reprezentativní, tedy v podstatě jen okrasnou roli. Jakmile však jeho postoje převzal kabinet, sněmovna i senát, obavy z rostoucího čínského vlivu na českou politiku se mohou nyní zdát jako oprávněné.

Pomiňme teď otázku, zda je pro Česko lepší zahraniční politika ideologická, řekněme havlovského střihu, nebo pragmatická, k níž se česká diplomacie obrátila po příchodu prezidenta Miloše Zemana na Hrad. Ekonomická diplomacie z principu nemusí znamenat totální podřízení ideologii partnerských států. Záleží na tom, jak je vedena.

Problém není ani tak ve směru zahraniční politiky, jako spíš v přehnané horlivostí, což je zřejmě zcela nevykořenitelný český zlozvyk.

Nijak jinak si totiž nelze vysvětlit potupné společné prohlášení českých politických špiček k setkání ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou.

Čínské peníze pro pár vyvolených

Argument čínskými investicemi, o které nás mohl připravit proradný Herman, jemuž šlo pouze a jedině o vlastní slávu, je holý nesmysl. Jak Tiscali.cz už před časem spočítalo, dokonce v případě, že se realizují veškeré česko-čínské plány, podíl čínských investic na celkovém objemu zahraničních investic v Česku bude činit jen pár procent. Nejde tedy o peníze, které by nás měly nějak ohrozit.

Nejde navíc ani o peníze, které by se týkaly nás, jakožto řadových občanů. Z čínských investic bude těžit v podstatě jen skupina nejbohatších Čechů, takže pokud jste pod vlivem masáže Zemana a nyní i vrcholných politiků snad nabyli dojmů, že se díky Číňanům budete mít za pár let lépe než nyní, musíme vás zchladit, nic takového se konat nebude.

Koneckonců zřejmě právě proto byla reakce ministra financí a majitele Agrofertu Andreje Babiše na hysterii politiků kvůli Hermanovi tak "překvapivá" - schůzka ministra s dalajlámou mu nepřišla nijak závadná. Československého oligarchu totiž zajímají spíše evropské, než čínské peníze.

Trucující čínský drak

Strach o zpřetrhání vazeb s Čínou je přehnaný i vzhledem ke zkušenostem jiných zemí s náladovou čínskou spoluprací. I když přijetí dalajlámy dokáže čínské špičky rozlítit, zhoršení bilaterálních vztahů zpravidla nebývá dlouhodobé. 

Většina civilizovaných zemí navíc řeší návštěvy tibetského duchovního vůdce (politickým vůdcem Tibetu už oficiálně není několik let, tohoto titulu se vzdal v roce 2011) tak, že se s ním setkávají poslanci, případně představitelé opozice, ale někdy právě i ministři. Číňanům v podstatě stačí, když se s ním nesejde prezident.

Lze si tedy zachovat tvář a zároveň nerozdráždit čínského draka. Tím spíš je argument se zachováním dobrých vztahů s našim "strategickým partnerem" vycucaný z prstu.

Můžete pochopitelně namítnout, že tak jako tak se z návštěv dalajlámy dělá zbytečně velká aféra. Proč by nás měl zajímat divný chlapík v červeném hábitu, s příliš mírumilovným úsměvem, reprezentující duchovní systém, který je nám příliš vzdálený. Nebo tedy většině z nás.

Za kolik byste prodali svou sebeúctu?

Paradoxní na tom je, že právě Česko by pro něj mělo mít pochopení jako nikdo jiný. Pochází totiž ze země, v níž se protestně upalují desítky lidí, protože je okupuje imperialistická mocnost s agresivní, komunistickou ideologií. Nezní vám to aspoň trochu povědomě?

Ať už je vám osobně dalajláma sympatický nebo ne, ať už vás osud Tibetu zajímá či nikoli, jeho návštěvy Česka, setkávání s Václavem Havlem nebo teď nejnověji schůzka s Hermanem, symbolizují nikoli cizí, ale naši vlastní svobodu.

Úsměvné je, že z Hradu často zní, jak si prezident nenechá diktovat, s kým se smí vídat (viz Zemanova účast na vojenské přehlídce v Moskvě, nebo jeho pravidelné cesty na Rhodos) a s kým ne. Pravda, Zeman se umí bránit západním tlakům, proč se ale stejně zarputile a svobodomyslně nebrání tlakům z Východu? Trapným dovětkem za tím vším je pak návštěva čínské velvyslankyně na Hradě, o níž informoval Radiožurnál a z níž je také jasné, jak je to ve skutečnosti s odoláváním prezidenta vnějším tlakům.

Vyšinuté prohlášení Zemanova mluvčího Jiřího Ovčáčka, že by měl Herman odstoupit z funkce, tomu všemu sice dodává bizarní rozměr, Ovčáčka však už snad nikdo nebere vážně. I když se ohání tím, že jen tlumočí slova svého milovaného vůdce, i tak je jeho výzva směrem k ministrovi přinejmenším nevhodná.

Sečteno a podtrženo, neměli bychom se bát o to, že přijdeme o čínské peníze, které stejně nikdy neuvidíme, ale o sebeúctu, kterou si za peníze nekoupíme, ať už by byly čínské nebo jakékoli jiné.