Pithart v projevu, především v jeho druhé části, apeloval přímo na vládu a na premiéra Bohuslava Sobotku, aby se jasněji vymezila vůči hradní zahraniční politice. Varoval, že naše země nastoupila jakýsi "račí pochod" zpět ze skupiny západních zemí kamsi na východ.

Kopeme do Evropské unie a přistupujeme k ní, jakoby to byl švédský stůl. Naše prozápadní směřování je podle něj ohroženo. Pithart vyzval, aby se vedl nemilosrdný boj s českým provincionalismem, izolacionismem a egoismem. Pokud tuto příležitost stát se plnohodnotnou součástí západu promarníme, bude to podle něj vina nás všech.

Projev měl i další zajímavé momenty. Pithart vyslovil řadu zásadních myšlenek o naší současnosti. Byl to bezesporu jeden z nejlepších veřejných projevů tohoto roku, se kterým se může měřit snad jen loňský projev profesora Petra Piťhy na Pražském hradě. Čistý, jasný, svým způsobem odvážný.

zdroj: YouTube.com

Potlesk vestoje trval dlouhé minuty. Přesto záběry kamer odhalily, že ministr financí Andrej Babiš sedí s nakvašeným výrazem a jeho potlesk by se stěží dal nazvat i jako vlažný. Docela symptomatické, že zrovna tento projev se šéfovi ANO nelíbí. Byl totiž také o vzhlížení k vůdcům, které vede do velmi nepěkných konců. Ale podobných lidí, kterým zřejmě projev nešel pod nos, bylo v sále více.

A vlastně nejen v sále. Velký ohlas měl i na sociálních sítích. Jedni Pitharta velebili za odvahu a přímočarost, jiní ho zatracovali a hanili. Objevily se dokonce výzvy, aby kandidoval na prezidenta. To je ovšem utopie. Zeman by ho zničil vulgaritami a podpásovkami, kterým by Pithart prostě nedokázal čelit. Nehledě na to, že by to pro svůj věk už nemusel vůbec zvládnout. Nicméně i tyto výzvy svědčí o tom, že Pithart vhodil kámen do poněkud stojatých vod českého politického diskursu.

Jak řekl on sám v pozdějším rozhovoru pro Českou televizi, byl z potlesku i následných reakcí spíše smutný. Podle něj to totiž svědčí o tom, že lidé na podobné projevy už nejsou zvyklí, berou je jako něco mimořádného, čemu je potřeba tleskat a vyjadřovat podporu. Jako kdyby dnes bylo mimořádné a hrdinské říct zcela zjevnou pravdu.

Vyslovení pravdy jako hrdinský čin

Právě v tom přitom Pithart uhodil hřebíček na hlavičku. Žijeme v prazvláštní době zmatení jazyka z rozdrolení toho, co je a není pravda. I věci zcela zjevné, jako třeba že neexistuje konkrétní článek v konkrétních novinách, se dají najednou interpretovat různě, třeba že je vlastně vlevo dole.

Xenofobie a vypjatý nacionalismus se najednou nazývá vlastenectvím, rozvracení Evropské unie se kdovíproč pojmenovává jako eurorealismus, ideologický obrat zahraniční politiky na východ se zase označuje jako ekonomická diplomacie.

Země je už celé měsíce svírána strachem z nebezpečí, které tu reálně vůbec neexistuje, ale kdokoliv se na to pokusí upozornit, je označen za naivního sluníčkáře, co ještě nic nepochopil. Napsat o oligarchovi že je oligarcha a kumuluje svou moc a majetek, setká se to s nenávistnými odezvami. Lže nikoliv ten, kdo neříká pravdu, ale ten, kdo říká něco jiného, než si myslí dav.

V takové atmosféře pak jakýkoliv projev autentických (a pravdivých) myšlenek působí div ne jako zjevení, jako by někdo moudrý a mimořádně statečný sestoupil shůry a sdělil lidu to, co dosud nevěděl. Právě z toho je Pithartovi smutno a bohužel právem.

Po všech těch vášnivých reakcích a burcujících výzvách totiž najednou následuje ticho. Nestalo se nic. Přitom Sobotka projev slyšel, podle záběrů kamer soustředěně poslouchal. Vždyť Pithart to řekl jasně. "Věřím, že na to máte. I vy, pane premiére. Ozřejmujte znovu a znovu, pro domov i pro svět naši polistopadovou zahraniční politickou orientaci. Naše místo v Evropě, ve světě."

Jenže zatím to vypadá, že Sobotka má dost starostí s prohranými volbami a dumáním nad tím, jak vyhrát ty příští. Na boj se Zemanem a za pravdu mu nezbývají síly. Přitom si nejspíš neuvědomuje, že právě to, k čemu ho vyzývá Pithart, je nejspíš jediná cesta, jak ty příští volby neprohrát.