Zpátky v Africe: O co tam usiluje Izrael?

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Po letech pošramocených vztahů se Izrael vrací zpátky na africký kontinent. Potřebuje ho nejen kvůli nalezení nového odbytiště pro svoje zboží – snad ještě důležitější je rozbití diplomatické přesily na půdě mezinárodních organizací.

Netanjahu v Monrovii

Netanjahu v Monrovii,zdroj: Profimedia.cz

I jeden den může mít zásadní význam, jak dokázala návštěva izraelského premiéra na setkání Ekonomické komunity západoafrických států (ECOWAS). Benjamin Netanjahu se v Monrovii, hlavním městě Libérie, stal prvním představitelem neafrického státu, který přednesl projev před klíčovým obranným a hospodářským spolkem v regionu.

"Věřím v Afriku, věřím v její potenciál. Současný i budoucí. Je to kontinent na vzestupu," prohlásil v červnu Netanjahu před shromážděnými africkými vůdci.

Cesta do Monrovie představovala symbolické vyvrcholení několikaleté snahy izraelského premiéra znovu proniknout do subsaharské Afriky. Izrael kdysi – v 50. a 60. letech minulého století – udržoval těsné diplomatické a obchodní vazby s řadou zemí v regionu, a zdaleka nešlo jen o rasistickou Jižní Afriku.

Drtivá většina subsaharských států však vztahy s Izraelem přerušila v reakci na Jomkipurskou válku v roce 1973 a stala se členy tzv. Hnutí nezúčastněných států, pod sovětským vlivem přímo i nepřímo podporující palestinský boj za nezávislost.

Izraelské vlády se od té doby sporadicky pokoušely o návrat ke starým časům a částečně se jim vzájemné konflikty podařilo zahladit. Například Keňa znovu navázala diplomatické vztahy s "židovským státem" již v roce 1988 a stala se významným partnerem v bezpečnostní oblasti. Jihoafrická republika po pádu apartheidu sice vyjádřila své sympatie s Palestinci, ale největší obchodní výměna, kterou má Izrael s kterýmkoli africkým státem, zůstala zachována a dynamicky se rozvíjí.

Diplomatická ofenzíva

Teprve Netanjahu však zahájil skutečnou diplomatickou ofenzivu. Loni jako první izraelský premiér po dvaceti letech podnikl cestu do čtyř klíčových zemí – Rwandy, Ugandy, Keni a Etiopie – kde se setkal s desítkami místních podnikatelů, uzavřel regionální deklaraci o boji proti terorismu a přislíbil izraelskou rozvojovou pomoc.

Neméně významné bylo, že podal přihlášku s žádostí o pozorovatelský status do Africké unie a dokázal osobní návštěvou jeho prezidenta ukončit roztržku se Senegalem ohledně nových izraelských osad. Senegal je přitom pro Izrael branou do francouzské části Afriky a zároveň branou k umírněným muslimským státům v širokém okolí, takže jeho význam není možné podcenit. Letos v říjnu se také v maličkém Togu uskuteční přímo izraelsko-africký summit za účasti pětadvaceti států.

Africký kontinent je pro Izrael stále důležitější z mnoha důvodů. Nejde čistě o hospodářství, i když také tady se nabízí řada příležitostí pro izraelské firmy v oblasti moderních technologií, infrastruktury, zdravotnictví nebo zemědělství.

Neméně významná je otázka bezpečnostní spolupráce, která se týká repatriace desítek tisíc afrických uprchlíků z Izraele zpátky do zemí původu a samozřejmě boje proti extrémistickým organizacím. Teroristická hrozba obzvlášť sblížila Izrael s Keňou, kde proběhla řada útoků a izraelské speciální jednotky v roce 2013 dokonce zasahovaly při osvobození rukojmí v obchodním centru v Nairobi.

Jak ale zcela otevřeně deklaroval sám Netanjahu, primární motivace je diplomatická. "Hlavním cílem mé cesty (do Libérie, pozn. red.) je překonat gigantický blok 54 afrických zemí, který automaticky hlasuje proti Izraeli v OSN a mezinárodních organizacích," řekl během jednoho z brífinků před izraelskými novináři.

Dveře na africký kontinent

Africké státy přinejmenším od zmíněné Jomkipurské války téměř ve všech případech jednotně hlasovaly proti Izraeli v OSN, UNESCO a dalších nadnárodních organizacích, čímž významně přispěly k jeho izolaci. Ve Valném shromáždění má váhu každý jeden stát bez ohledu na jeho velikost a Izrael tuto nevýhodu dlouhodobě pociťuje.

Afriku navíc tradičně zastupují také tři země přímo v Radě bezpečnosti OSN, přičemž vlažnost administrativy Baracka Obamy ukázala, že se Izrael do budoucna nebude moci vždy spoléhat jen na americké veto.

Několik událostí z nedávné doby ukazuje, že se úsilí na tomto poli začíná vyplácet. Rezoluce Rady bezpečnosti z roku 2014, požadující ustanovit nejzazší datum palestinské nezávislosti, neuspěla díky absenci dvou spřátelených afrických zemí – Rwandy a Nigérie.

Proti rezoluci požadující monitoring izraelských jaderných zařízení na půdě Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) hlasovaly čtyři africké země – Burundi, Keňa, Rwanda a Togo – a dalších sedmnáct subsaharských států se zdrželo. A v letošním už neslavně proslulém hlasování na půdě organizace UNESCO o izraelské suverenitě nad Jeruzalémem se zdrželo osm subsaharských zemí, zatímco šest jich hlasovalo proti Izraeli. Na první pohled se to může zdát jako málo, ale proti situaci před několika lety je to významný posun.

Izrael si zkrátka úspěšně otevírá dveře na africký kontinent, kde by měl být přirozeně významným hráčem už jen kvůli svému hospodářskému úspěchu v těžkých klimatických, sociálních a politických podmínkách po dosažení nezávislosti na koloniální velmoci. Nemluvě o tom, že v jeho vlastní společnosti je významně zastoupen africký prvek.

Často se zapomíná, že Izrael je domovem desítek tisíc židů původem z Etiopie, kterým se v poslední době daří se přes veškerou diskriminaci úspěšněji zapojit do izraelské společnosti. Etiopští židé už napomohli navázání vyloženě srdečných vztahů mezi Izraelem a jejich mateřskou zemí a nyní by vzhledem ke svým kulturním a historickým vazbám mohli přispět k překlenutí vzájemných rozdílů s kontinentem jako takovým.

Tagy: Afrika zahraničí Izrael mezinárodní politika

Zdroje: Vlastní