To nejtěžší na toxickém vztahu v práci není odejít. Ale vůbec si připustit, že jste do něj spadli. Dlouho totiž věříte, že chyba je ve vás. Že kdybyste se víc snažili, byli tvrdší, trpělivější, zvládli byste to. Až později, někdy až na pokraji sil, pochopíte, že ten problém nebyl váš. Že jste se jen ocitli v blízkosti někoho, kdo vás systematicky vysával. A že skutečná odvaha není vydržet. Ale přestat se obviňovat.

Seznamte se, tohle je projev toxické osoby

Navenek působí sebejistě. Umí se usmívat na ty správné lidi, hrát roli motivátora i oběti. Ale pozor, její síla nestojí na kompetenci, ale na kontrole. Toxická osoba potřebuje mít navrch. Využívá nejistoty druhých, často podsouvá vinu, drobně zraňuje a dává vám právě tolik uznání, abyste zůstali závislí. Kritikou vás oslabí, pochvalou připoutá. A vy si ani nevšimnete, že se s každým týdnem víc a víc přizpůsobujete, tlumíte emoce, cenzurujete sami sebe. Nechcete si to přiznat, ale začínáte se bát. Ne toho, co uděláte. Ale toho, jak to ona (on) vyhodnotí.

Jaké první projevy k vaší osobě mohou signalizovat toxické jednání

Zpočátku to bývá téměř neviditelné. Jen drobná poznámka, která vás znejistí. Krátký pohled, co vás přimrazí, když se ozvete. Tiché zpochybnění vašeho nápadu před ostatními – větou, která zní nevinně, ale uvnitř zabolela. Toxické chování se často neprojeví jako výbuch, ale jako série jemných úhybných ran. Začne to třeba nevinnou kritikou za zavřenými dveřmi, která nemá konstruktivní cíl, jen vám bere půdu pod nohama. Pokračuje občasným přehlížením, ignorováním ve skupině, záměrným zneviditelňováním vaší práce. A vy začnete zpochybňovat sami sebe. Často se taková manipulace maskuje za upřímnost, zpětnou vazbu nebo snahu o zlepšení týmu. Jenže důsledek je jediný, než se vaše jistota  začne úplně drolit.

Věk není pouze číslo, je to životní role a v pracovních vztazích to nasazuje jistou nálepku

Žena po mateřské dovolené bývá vnímána jako ta, která vypadla z provozu. Ve skutečnosti se však snaží dohnat tempo světa, který mezitím nezpomalil. A aby znovu zapadla, často musí vyvíjet dvojnásobné úsilí, nejen profesně, ale i v překonávání pocitu, že se musí stále omlouvat za to, že je máma. Muž před důchodem je zas v očích některých automaticky zařazen do kategorie těch, kteří „už nemají ambice“ nebo nepochopí nové systémy. A žena ve středním věku? Ta často balancuje na tenké hraně mezi očekáváním mladistvého nasazení a důstojností zkušenosti. Jen málokdy jí ale okolí dovolí jít si vlastním tempem.

Toxický šéf nebo šéfová tyto stereotypy nejenže nevyvrací, často je podvědomě přiživují. Mladším kolegům nedají důvěru, protože ještě nemají dost za sebou. Starší kolegy podceňují, protože už nejsou tak výkonní. Na matky se nehledí, protože mají děti a je to jejich problém Jakékoliv zaváhání se přičítá věku, nikoliv okolnostem, přetížení nebo nedostatečné podpoře.

Když už může být pozdě

Najednou je Vám prostě zle. Tělo bolí, i když jste celý den jen seděli u počítače. V noci nemůžete usnout a ráno vstáváte s pocitem, že jste už teď o krok pozadu. Každý nový e-mail ve Vás vyvolává úzkost, každá porada je jako náraz do zdi. Nepláčete kvůli jedné větě, slzy přicházejí proto, že už dlouho držíte vše v sobě. Možná tomu říkáte únava. Možná přetížení. Ale někde uvnitř tušíte, že jde o víc. O hluboké vyčerpání ze snahy neustále obstát. Vyhoření totiž nepřichází náhle. Plíží se pomalu, tiše. A mnohdy si ho člověk připustí až ve chvíli, kdy je na pokraji sil. Pokud se v tom poznáváte, nezapírejte vlastní prožitek. Pamatujte si, nejste slabí, jen jste byli příliš dlouho silní tam, kde vás nikdo nepodržel.

Rady a sebereflexe – jak si pomoci, než je pozdě

Jedním z nejsilnějších hlasů v boji s vyhořením je osobní příběh, jako ten od Kandi Wiens (uznávaná odbornice, autorka, řečnice a výzkumnice v oblasti syndromu vyhoření), která ztrátou zdraví přerušila ambiciózní kariéru, aby si uvědomila, co opravdu znamená „zase být člověk“ . Její cesta připomíná, že vyhoření není selhání, ale volání k očistě. Pokud se chcete včas zastavit, tady je 5 odborných rad, podložených psychologií a praxí:

1. Vybudujte si emoční sebeuvědomění – pravidelně mapujte, kde jste na škále stresu. V momentě, kdy se blížíte k hranici (např. 7/10), zastavte se a přeorganizujte si den .
2. Stanovte si hranice a učte se říkat NE – naučit se odmítnout úkol, který vás přehlcuje, je jeden z nejsilnějších nástrojů ochrany proti vyhoření .
3. Oceněný model profesorky Maslachové: 6 oblastí prevence – věnujte pozornost pracovnímu zatížení, autonomii, uznání, komunitě, férovosti a hodnotám. Pokud některá oblast nefunguje, vyhoření získá živnou půdu
4. Pečujte o sebe fyzicky i duševně – jednoduché aktivity jako krátké procházky, dýchací cvičení, meditace nebo pravidelný spánek mají překvapivě silný efekt proti stresu .
5. Sdílení a odborná podpora – mluvte o svých pocitech s kolegy, terapeutem nebo koučem. Peer support výrazně pomáhá cítit se méně osaměle a získat oporu .

Tyto kroky nejsou o slabosti, ale o odvaze pozastavit se a naslouchat vlastnímu tělu i mysli. A pokud jste na hraně, nenechte se přesvědčit, že musíte to vydržet, vaše duševní zdraví stojí na prvním místě.