clovek

Když přemýšlíme o inteligenci zvířat, často se zaměřujeme na šimpanze, gorily nebo delfíny. Jenže při komunikaci právě se člověkem mají šimpanzi oproti psům překvapivě slabší pozici.

Ne vždy poznáte „zlého“ člověka podle křiku, hádek nebo otevřené agrese. V reálném životě to bývá mnohem složitější – a právě proto i nebezpečnější.

Učíme se o nich ve škole, čteme o nich v knihách, stavíme jim pomníky. Dějiny nám často nabízejí jednoduchý příběh: hrdina, génius, světec. Jenže čím hlouběji se noříme do archivů, tím častěji pozdější výzkumy ukazují, že skutečnost bývá mnohem složitější.

Znáte to: přivedete si domů nového kamaráda, všechno vypadá příjemně, konverzace hladce plyne… až na jednu věc. Váš pes najednou ztuhne v rohu místnosti. Sleduje každý jeho (nebo její) pohyb, doslova každý krok — a občas  zavrčí.

V každém novém zaměstnání se chcete ukázat. Pracujete naplno, nosíte nápady, zůstáváte přesčas. Toužíte po uznání, i od šéfky (šéfa), která působí nekompromisně, ale spravedlivě. Jenže pak přijdou první střety. A vy zjistíte, že žádné dost dobré u ní (něj) neexistuje. Jen manipulace, kritika a pocit, že chyba je vždycky ve vás.

… zato pro znechucení má výraz jediný. Dospěli k tomu v pozoruhodném výzkumu američtí vědci. Pokládají to za důkaz, že štěstí funguje jako sociální lepidlo, které lidi sbližuje a drží pohromadě.

Umělá inteligence může být lidstvu konkurenčním druhem. 

Způsob, jakým si vybíráme partnera, ovlivňuje strukturu populace. Pokud by se v populaci páry formovaly naprosto náhodně, pak by se žádná genetická struktura nevytvořila. Populace ale většinou nějakou strukturu mají. Způsob, jakým si vybíráme partnery tedy není náhodný.