Zlatá Koruna, Přemysl Otakar a bitva na Moravském poli

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Pouhých několik kilometrů od Českého Krumlova naleznou milovníci historie jeden z nejcennějších komplexů středoevropské gotické architektury. Zakladatelem Zlaté Koruny, místa se středověkým geniem loci, byl český panovník Přemysl Otakar II., od jehož smrti na Moravském poli uplyne letos rovných sedm set čtyřicet let.

Klášter cisterciáků Zlatá Koruna

Klášter cisterciáků Zlatá Koruna,zdroj: Helena Kalendová

Cisterciáckou Zlatou Korunu založil "král železný a zlatý" roku 1263. Původní název Svatá Trnová Koruna získal klášter dle relikvie z nejvzácnějších - trnu z Kristovy koruny, kterou novému monastickému založení český panovník věnoval. Legenda praví, že vybudováním kláštera Přemysl splnil slib složený před důležitou bitvou u Kressenbrunu. Střetnutí v roce 1263 skončilo jeho vítězstvím, a tak vznikla Zlatá Koruna.

Prozaičtějším důvodem bylo posílení královského vlivu ve Vítkovci ovládaných jižních Čechách. Jeden klášter už zde stál, a ne dlouho – cisterciácký Vyšší Brod založil pouhé čtyři roky předtím Vok z Rožmberka. Však také páni z Růže nebyli Korunou příliš nadšeni, a dali jí to citelně znát.

První skupina "bílých mnichů" z rakouského Heiligenkreuzu, nic netušící o vzájemné nevraživosti, se vydala na cestu do Království českého, aby ji Vltavou obtékaný ostroh přivítal již v polovině dubna 1263.

Když se v době konfliktu českého krále s Rudolfem Habsburským obrátila část šlechty proti Přemyslovi, pocítila následky i Zlatá Koruna, kterou Vítkovci přepadli a značně poškodili, takže bratři museli neobyvatelný klášter opustit. Přemyslem plánovanou obnovu uskutečnil až roku 1281 jeho syn Václav II.

Následnou dobu rozkvětu ukončily kališnické války. Husité přitáhli poprvé 11. května 1420. Dva z mnichů upálili, a v plamenech skončil i špitál s částí hospodářských budov. Návrat husitů koncem října byl osudný - opatství vypálili celé, a přestože část konventu stihla uprchnout, stálo přepadení život další řeholníky a obyvatele kláštera.

Konec Zlaté Koruny

Zlatokorunského panství se zmocnil mocný Oldřich z Rožmberka, podporující údajné nároky falešnými listinami. Postupně tak přičlenil klášterní majetek ke svému zboží, a přes veškeré úsilí se cisterciákům, kteří se do Koruny navrátili roku 1447, nepodařilo zcizené statky znovu získat. K větším opravám se tak kvůli nedostatku financí přistoupilo až po třicetileté válce. Tehdy už panství náleží Eggenbergům a následně Schwarzenberkům.

V 17. století začala barokní obnova kláštera a opětný rozkvět pod posledním opatem Bylanským ve století následujícím. Avšak přes veškeré snahy o zlepšení poměrů (škola s moderní výukou pro děti poddaných, pěstování bource morušového) nemine zdárně se rozvíjející klášter josefínská metla – v roce 1785 byla Zlatá Koruna zrušena.

Odkoupené budovy obsadily průmyslové provozy, v 19. století byla dokonce do křížové chodby umístěna slévárna a strojírna. Naštěstí roku 1909 tovární provoz skončil a přišla rekonstrukce historického areálu. Za války obsadilo klášter gestapo, o sedm let později stát. V současnosti je správcem Zlaté Koruny, prohlášené v roce 1995 národní kulturní památkou, Národní památkový ústav.

A co může dnešní návštěvník očekávat? Pohled do života kláštera v době středověku i baroka. Lapidárium s náhrobky opatů, refektář s kuchyní, kapitulní síň i křížovou chodbu. Trojlodní baziliku Nanebevzetí Panny Marie spolu s gotickou kapli sv. Andělů Strážných, nejstarší dochovanou stavbou. A rovněž zázračnou Zlatokorunskou madonu, gotický deskový obraz, navrácený do restaurované opatské kaple v roce 2016.

740 let od bitvy 

Do dob gotiky se vrátíme i připomínkou výročí, osudného pro zakladatele kláštera Přemysla Otakara. Od tragické bitvy na Moravském poli uplyne v letošním srpnu rovných 740 let.

26. 8. 1278 v den svátku sv. Rufa stála na pláni u řeky Moravy mezi rakouskými vesnicemi Suché Kruty (Dürnkrut) a Jedenspeigen dvě vojska – jedno českého panovníka, druhé římského krále Rudolfa Habsburského. Ten po předchozích dvou dnech čekání využil nepřítomnosti části soupeřovy armády, doplňující zásoby, a zaútočil.

Útok zahájila spřátelená uherská jízda, zaměstnávající obranu českých jednotek na pravém křídle. Následoval čelní střet vojsk, kterým přímo veleli oba králové. Boj byl tvrdý a nerozhodný, Rudolf byl dokonce stržen z koně, zachránila jej však duchapřítomnost nejbližších.

Uhři postupně pootáčeli linii boje, a českým jednotkám se místo vlastního tábora ocitla v zádech řeka Morava. Přemyslovo pravé křídlo začíná slábnout. Klíčovým zlomem bitvy se stalo povolání Rudolfových záloh za smluveného pokřiku: "Utíkají, utíkají!"

Nepovedený manévr a nejasná smrt krále

I český král měl zálohy, ty však namísto podpory opustily bojiště. Ne však kvůli zradě, z níž velitele Milotu z Dědic obviňuje až teprve obrozenecké 19. století, ale pravděpodobně ve snaze objet novou vlnu bojovníků a vpadnout jim do zad.

Nevyvedený manévr byl nedorozuměním pochopen jako ústup, jádro české armády upadlo do obklíčení a bitva byla ztracena. Tisíce vojáků zahynuly v následné řeži, případně ve vodách řeky Moravy, dle některých odhadů až 12 tisíc na české straně. Král "železný a zlatý" byl mezi nimi.

Nevyjasněným zůstává samotná smrt krále. Královrahem se sám prohlásil Bertold Schenk z Emerberku, jehož bratra dal Přemysl popravit. Český panovník se údajně Bertoldovi vzdal, na což on nedbal a spolu s družinou jej ubil sedmnácti ranami. Zda se ovšem jeden z náčelníků Rudolfova vojska tak trochu neholedbal, zůstává otázkou…

Léta bídy a plenění

A důsledky? Království v chaosu, vítěz zabral na pět let Moravu. V záměru obsadit Čechy zabránil Rudolfovi Ota Braniborský, bratranec teprve sedmiletého následníka trůnu a zároveň jeho poručník. Jak ví z hodin dějepisu asi každý, pro zemi to výhra rozhodně nebyla.

Braniborská správa vstoupila do historie coby "zlá léta", období plenění a rozbrojů, které vyvrcholí propuknutím hladomoru. "Léta 1282, když se byl hlad zmáhal a loupeže přibývaly, zemřelo takové množství ubohých lidí, že ani všichni nemohli býti pochováni, nýbrž že těla mrtvých na polích a ve vsích nalezená do velikých jam se házela a když tyto naplněny byly, konečně zemí pokrývala," lamentuje kronikář.

Zlepšení nastalo teprve v roce 1283 s návratem mladičkého Václava II., internovaného předtím na Bezdězu a v Braniborsku. Na trůn usedl v pouhých dvanácti letech, přesto se v budoucnu stal prozíravým a významným evropským panovníkem.

Tragický konec českého krále zachytila díla současníků, našich i zahraničních. Běda, stále běda, zní název Přemyslovi příznivě nakloněné písně kronikáře z alsaského Colmaru. Štýrská rýmovaná kronika mu pro změnu vyčítá světskou pýchu a sedm hlavních hříchů. Přemysla nalezneme i v Dantově Božské komedii, kde poněkud paradoxně dělá "milou společnost" Rudolfu Habsburskému. Ten zase ve svém dopise papeži překvapivě vyzdvihuje "olbřímího ducha i mravy a podivuhodnou statečnost" svého protivníka.

Závěrem slova autora Zbraslavské kroniky: "Národe na hlavu padlý, jež klesáš v největší bídě poražen, sám již hyneš - a bez krále zasloužíš zajít. Více já tobě než sudbě, víc tobě než smrti já kladu za vinu královu zhoubu. Vždyť krutěji nechals ho zemřít, než by ho nepřítel nechal, neb od něho dovedls prchnout. Proto tak rychle král zhynul. Ó, přej mu svých radostí, Kriste, v nebesích po boku svém. Dej radost mu na věky věkův. Amen."

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní