Dnešní městečko Plasy je pevně spjato s historií zdejšího kláštera. Zakládací listinu podepsal kníže Vladislav, budoucí druhý český král, roku 1144, a jen o rok později připutovalo na severní Plzeňsko prvních devět řeholníků z bavorského Langheimu.

Ve dvanáctém a třináctém století se Plasy těšily podpoře přemyslovského rodu, největší rozkvět pak zažily za krále Václava I., který si zdejší kraj oblíbil a často zde pobýval. Však se také v listině z roku 1252 vyznává: "..plaský klášter od našich předků založený přede všemi kláštery království zvláštně milujíce a milostivěji obhajujíce, všecky téhož kláštera dobrodince a milostníky milostivě milujeme, jakož i zločince jich nenávistí zaháníme širší." V roce 1260 vznikla tzv. Královská kaple s dodnes zachovanými gotickými freskami.

Později význam kláštera upadal a nastoupily finanční potíže, nucené zastavování majetku a především ničivé husitské války. Zkáza přetrvala do následujícího století. Vysoké daně, přírodní katastrofy i rebelie způsobily, že v roce 1608 už zbyli v kdysi důležitém klášteře poslední dva bratři. A třicetiletá válka? Na podzim roku 1620 se podle kronikáře Pavla Skály ze Zhoře nacházel ve vypleněných Plasích jediný ovčák.

Galerie

Slavné časy se vrátily teprve koncem 17. století. Se jmény opatů Ondřeje Trojera a Evžena Tyttla se pojí monumentální barokní přestavba za účasti významných architektů J. B. Matheye a Jana Blažeje Santiniho-Aichela, který pro opata Tyttla pracoval až do konce svého života v roce 1723.

Lákadlem pro návštěvníky a technickou památkou evropského významu je zdejší vodní systém. "Bez vody se tato stavba zřítí", upozorňuje nápis na základovém kameni. Při nahrazení původní gotické budovy podstatně monumentálnější stavbou bylo nutno zajistit, aby nestabilní říční podloží nový barokní konvent udrželo.

Řešením se stal speciální rošt, spočívající na 5100 pilotech z dubového dřeva, umístěných do bahnitého podloží. Aby dřevo vydrželo, muselo být zakonzervováno vodou, která bránila přístupu vzduchu. Do základů ji přiváděly kanály, napájené vodou ze Střely a místními prameny, funkčnost budovy pak zajišťovalo doplnění systémem větracím a vytápěcím zároveň.

Roku 1785 byl plaský klášter Josefem II. zrušen a majetek předán správě Náboženského fondu. Přes usilovné snahy posledního opata už k jeho obnově nikdy nedošlo.

Metternichové a železářská huť

Na scéně se objevili Metternichové. Brilantní politik a později značně neoblíbený rakouský kancléř Klemens Wenzel Metternich (1773 - 1859) zakoupil plaské panství v dražbě v roce 1826. V bývalém opatství budoval svou rezidenci a pustil se do výstavby továrny na zpracování železné rudy.

Nedaleko kláštera vznikla železářská huť s vysokou pecí a slévárnou, přičemž bohužel některé části areálu, jako například kostel Panny Marie Růžencové, padly za oběť výstavbě příjezdových cest. Huť si získala výbornou pověst především díky svým výrobkům z litiny. Po smrti starého kancléře, pochovaného v nově postavené hrobce v Plasích, získal železárny jeho syn Richard. Později se však výroba začala prodražovat, a on byl nucen roku 1875 provoz ukončit.

Právě rodinu Metternichů přibližuje zájemcům nová výstava s názvem "Metter(m)nich", probíhající v Plasech od 1. června do 30. září letošního roku. Vznikla v rámci tematického roku "Šlechta českých zemí v evropské diplomacii", a ukazuje osudy Metternichů i jejich sídla v Plasích. Kromě slavného Klemense se věnuje také životu jeho syna Richarda a vnučky Pauline.

Hubatá kněžna Pauline 

Ty totiž spojovalo pouto nejen příbuzenské, ale kupodivu i - manželské. Matkou Pauline Metternichové (1836 – 1921) byla Leontina, dcera kancléře Metternicha z prvního manželství, otcem pak proslulý uherský hrabě a milovník koní Moritz Sándor, pro své hazardérské jezdecké kousky proslulý po celé monarchii coby "bláznivý jezdec". Však mu také kancléř Metternich přislíbil ruku své dcery pouze za podmínky omezení kaskadérských výstřelků, což však stejně zetě neuchránilo před závažným zraněním mozku, vedoucím k trvalé invaliditě.

Pauline, která prožila velkou část dětství u svého dědečka, se ve dvaceti letech vdala za Richarda Metternicha (1829 – 1895), jeho syna z druhého manželství. Vzala si tedy svého strýce, i když jen o sedm let staršího. Manželství bylo nicméně velmi harmonické a požehnané třemi zdravými dcerami. Vzhledem k Richardovým diplomatickým povinnostem pobývali manželé často v zahraničí, kromě Drážďan především v Paříži, kde strávili téměř jedenáct let u císařského dvora.

Elegantní kněžna Pauline se stala známou osobností evropského společenského života druhé poloviny 19. století, a ve své době udávala módní trendy nejen v Paříži, ale rovněž ve Vídni, kam se s manželem roku 1870 po převratu ve Francii navrátila.

Na rozdíl od francouzské panovnice Evženie, jíž se stala důvěrnou přítelkyní, si ovšem s císařovnou Alžbětou neboli Sissi, do noty právě nepadla. Obě ženy nemohly být rozdílnější. Sissi s kultem zdravého těla a přirozenosti byla pravým opakem vždy módně a poněkud extravagantně oblečené Pauline.

Přes předstírání vzájemné náklonnosti byla vzájemná nevraživost obou sokyň všeobecně známá. Pauline tvrdě kritizovala císařovnino vyhýbání se císařským povinnostem, Sissi zase zesměšňovala kněžnu Metternichovou, která pro svůj ostrý jazyk získala ve vídeňských kruzích přezdívku Mauline Petternich, tedy něco jako hubatá, ve svých posměšných verších.

Akční sportovkyně a mecenáška

Pauline byla temperamentní dámou, organizující s chutí nejrůznější společenské a dobročinné akce a sbírky (mj. byla i ve vedení nově založeného Červeného kříže). V oblibě měla rovněž sport - to její zásluhou se do Paříže, Vídně a českých zemí dostalo téměř neznámé bruslení. Kupodivu propagovala i kouření dýmek a doutníků v čistě dámské společnosti.

V oblasti kultury zase velkoryse podporovala hudební skladatele a spisovatele jako Alexandra Dumase st., Ference Liszta či Richarda Wagnera, z Čechů pak Bedřicha Smetanu a rovněž České kvarteto. Ostatně i příjezdy manželů Metternichových do Plas bývaly velkými kulturními událostmi dík častým koncertům a divadelním představením, kterých se sami zúčastňovali.

Neúnavná Pauline, "živoucí symbol dvou ztracených světů", portrétovaná slavným malířem baletek Edgarem Degasem, napsala rovněž dvě knihy memoárů, v nichž vzpomíná na své dětství a život u francouzského císařského dvora. Kněžna Metternichová se v požehnaném věku dožila i první světové války a zániku rakouské monarchie, aby zemřela ve Vídni roku 1921.