Zámek, ve kterém šlechtu vystřídala armáda, ale dokázal se z toho vzpamatovat

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Srpnové kulaté výročí vpádu sovětských vojsk do Československa neblaze připomíná ztrátu naší svobody. Zničené životy i lidské osudy. A také místa a památky. Ano, i na ty dopadlo třiadvacet let pobytu sovětských "osvoboditelů" na našem území. Děčínský zámek byl jednou z nich.

Děčín od 30. let nedobrovolně hostil několik armád

Děčín od 30. let nedobrovolně hostil několik armád,zdroj: Helena Kalendová

Invaze vojsk Varšavské smlouvy začala v noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968. Osm set letadel, 6 300 tanků a kolem 500 tisíc vojáků pozemních jednotek. Po úspěšném zvrácení československého reformního procesu sice v listopadu téhož roku většina intervenčních jednotek odešla, někteří ale zůstali. Sto padesát tisíc Sovětů.

Takzvaná Střední skupina vojsk zahrnovala čtyři pozemní divize na českém území (Milovice, Mladá Boleslav, Bruntál a Vysoké Mýto), pátou ve slovenském Zvolenu. A výzbroj? Ještě koncem osmdesátých let 650 děl, 1 500 tanků, 300 letadel a 90 raketometů. V prostoru Libavá pak zřejmě rakety s jadernými hlavicemi. Ruské armádě, usazené v desítkách lokalit, byly předány celé vojenské prostory jako Ralsko, Libavá či Milovice, z civilních objektů například nemocnice v Kostelci nad Černými Lesy. A samozřejmě kasárna – v České Třebové, Rokytnici v Orlických horách, Mladé Boleslavi aj.

A jinde? Na českém území jmenujme alespoň Zákupy, Mimoň, Stráž pod Ralskem, Turnov, Žatec, Bohosudov, Česká Třebová, Šumperk, Bruntál, Krnov, Olomouc, Ostrava, Bohuslavice, Jánská, Šlapánov, Boletice, Tábor, Strakonice, Roudnice, Terezín a mnohé další.

A Děčín.

Nechtěné pocty hostit okupační vojska se dostalo městu i jeho dominantě. V místech dnešního zámku stávalo hradiště již koncem desátého století, vystřídané o tři století později královským hradem a Vartenberky. K proměně v renesanční zámek došlo za saského rytířského rodu Bünau, podobu dnešní pak mají na svědomí Thun-Hohensteinové, jedni z předních šlechticů monarchie původem z jižního Tyrolska, vlastnící děčínské panství po úctyhodnou dobu tří set let (1628 – 1932).

Nejedna významná osobnost prošla během staletí zdejšími komnatami. V 17. století byl majitelem panství Maxmilián Thun-Hohenstein (1638 – 1701), rytíř řádu Zlatého rouna, podkomoří, diplomat a také strůjce sňatku císaře Leopolda I. Však také nejcennější části areálu, tedy tzv. Dlouhá jízda s konírnou, Růžová zahrada i městský kostel Povýšení sv. Kříže jsou jeho dílem.

O dvě století později bychom na zámku potkali Josefa Dobrovského, Františka Palackého či rodinu Mánesů. A také návštěvníka z nejslavnějších, Poláka Fryderyka Chopina. Hudební skladatel měl k Čechám blízký vztah, čeští hudebníci patřili mezi jeho učitele a s některými se stýkal i v politickém exilu ("český Paganini" Josef Slavík či Josef Dessauer, kterému věnoval dvě ze svých polonéz). V roce 1835 navštívil spolu s rodiči děčínský zámek a komtesa Josefína, dcera hraběte Františka Antonína Thuna, od něj získala valčík As-dur, op. 34, č. 1 nazvaný - Děčínský.

Rodina Thunů byla rovněž spřízněna s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d'Este, který u nich často pobýval, a na zámku u své tety nalezly azyl po sarajevském atentátu také jeho tři osiřelé děti, přičemž nejstarší Žofie se v Děčíně později i provdala.

Armádní zkáza a žumpa

Po pozemkové reformě byli Thunové nuceni roku 1932 své sídlo prodat. Kupcem byl stát, který do zámku umístil armádu. Nebyla první, za války vystřídala československou německá, a poté znovu československá, tentokrát lidová - PTP a Pohraniční stráž.

V roce 1968 pak přišla armáda sovětská, přesněji 45. průzkumný a 386. zdravotnický prapor 18. gardové motostřelecké divize. Když po téměř třiadvaceti letech oficiálně opustil 14. března 1991 poslední sovětský voják Děčín, mohli několik dní nato nahlédnout občané do opuštěného zámeckého areálu. Nestačili se divit. Na nezapomenutelný zážitek vzpomínají pamětníci dodnes.

Zatlučená okna, opadané stěny ozdobené křiklavými olejomalbami, místo galerie Thunů "síň tradic". Tak jako jinde, i zde byla při odchodu zkáza dokonána. Zmizely lampy před zámeckým vstupem, zábradlí na můstcích přes Medvědí příkop i ozdobná kovová mříž z horní brány. Betonové nástupiště, vyasfaltované hlavní nádvoří i historická Dlouhá jízda. Sklepy přetékající kuchyňským odpadem, mourem, rozbitým nábytkem i odhozenými nástěnkami. Garáže plné vytékajícího oleje namísto skleníků, nepotřebná munice a motory, povalující se u čínského pavilonku.

A odpady! Sovětští vojáci, především ti z východních zemí, nebyli zrovna zvyklí na užívání sociálního zařízení. Fungující toalety vytrhali a používali díry v podlaze. Nejenže se zámkem šířil všudypřítomný zápach, ale došlo i k podmáčení zdí a narušení statiky části zámku. "Zámku říkáme žumpa, protože to tady neuvěřitelně smrdí," dokládá zápis z dochovaného deníku litevského vojína, který zde sloužil mezi lety 1968-1969. 

Pod vrstvami vojenských nátěrů

Trochu humornější podobu má historie dvou alegorických ženských skulptur, představujících řeky Labe a Ploučnici, které sloužily vojákům coby terče. Poškození od střel se přetíralo bronzem a emailovými barvami (uměnímilovní jedinci ostatně vylepšovali svými malbami celý zámek), vojáci amatérsky opravovali i odlomené části, především ruce.

"Přišla Sovětská armáda a najednou původní skrčená ruka mizí a je jakoby natažená. Pak v 80. letech je ve zhruba tříletých intervalech vidět, že ruka je, ruka není, ruka je, ruka není ...," komentuje historické fotografie František Šuman, autor knihy Inter arma silent musae o vojenské přítomnosti na děčínském zámku. "Kdysi půvabné paže nakonec připomínaly chapadla chobotnice," zní pro změnu výrok paní ředitelky. Dnes mají sochy zpět své krásné tváře a zdobí zámeckou pokladnu.

Zdálo by se, že děčínskému zámku odzvonilo, však se také navíc roku 1996 zřítila zdevastovaná část jižního křídla. Stavba navrácená městu však postupně povstala jako fénix z popela. Čas ukázal, že pod vrstvami vojenských nátěrů se ukrývají původní štuky, dveře, zábradlí či parkety, občas i zbytek fresky.

Dnes se tedy znovu podíváte do zámeckých prostor nebo si vychutnáte příjemný letní koncert v Růžové zahradě, chloubě děčínského zámku. Na procházce po nově zpřístupněných zámeckých terasách potkáte pávy a na podzim ochutnáte víno z místní vinice.

Zákupy, kapucínský konvent 1

Zákupský konvent takové štěstí neměl,zdroj:Helena Kalendová

Mimochodem právě děčínské zahradnictví bylo kdysi prvním místem v českých zemích, kde se úspěšně pěstovaly banány, a zdejší slavný zahradník František Josst přivedl ke květu viktorii královskou, největší leknín světa, jako jeden z prvních Evropě. V současné době náleží děčínský zámek k nejnavštěvovanějším památkovým objektům Ústeckého kraje.

Podobné znovuzrození zažil také zámek v blízkých Zákupech, další nedobrovolný hostitel sovětské posádky. Nedaleká Stráž pod Ralskem svou historickou stavbu teprve opravuje. Některé památky však takové štěstí neměly. Ruskými vojáky kdysi obydlené zbytky zákupského kapucínského konventu dnes připomínají jihoamerické rozvaliny zarostlé rozbujelou džunglí. Čekají na zázrak…

Tagy: Česko domácí tipy na výlet turistika a cestovní ruch dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní