Rozpadlé vztahy, nejistota, úzkost. I když se táta vrátil z vězení, komunisté zničili dětem celý život

MAGAZÍN - Magazín autor: red

KSČ likvidovala a věznila přímé odpůrce, preventivně i osoby, které pro ni byly potencionálně nebezpečné svými názory a pevností, také ty, kteří prostě měli smůlu. Ale i to bylo komunistům málo. Jejich msta meze neznala a KSČ semlela i ženy muklů i jejich děti, nevynechala ani rodiče a sourozence, bičem šlehla po snoubenkách uvězněných, píše Lubomír Vejražka na webu Hlídací pes.

Snímek z konference KSČ z roku 1984

Snímek z konference KSČ z roku 1984 , zdroj: Profimedia

Tolik toho svět Jitce v útlém věku naložil: Zmizení táty. Mámin smutek, smutek prarodičů. Velká nervozita a napětí doma první měsíce po tátově zatčení a pak kolem soudu. Později internace strýčka Tomáše.

Skoro dva roky dlouhé utajování příčiny tátova zmizení. Vynucené stěhování. Vánoce bez táty. Stresující návštěvy s mřížemi, dozorci a otázkou: "Proč se táta nevrátí s námi?" Nad tím vším se vznášelo vyprávění spolužáků o výletech s tátou. Jitka neměla o kom vyprávět.

Jitce táta zmizel ze života ve čtyřech a půl letech. Nemůže si ještě uvědomit hloubku, dlouhodobost a nezvratnost neštěstí, bolest mámy cítí jen nepatrně. Nerozumí, o čem se baví dospělí. Neví nic o totalitním systému a ubližování lidem, ani jak funguje svět tam venku, mimo rodinný kruh.

Měly to malé děti snazší?

Bez táty se Jitka naučila žít rychle. Vždyť byla malinká. Jeden den byl, pak už ne. Chvíli se vyptává, kam se poděl, pak méně a později pozapomene. Táta se jí rozplynul v mlze. Je přece tolik jiných věcí v životě: procházky s babičkou, hraní s dědou. A stěhovat se budou.

Škola nadchází. Máma se na ni usmívá a stará se o ni, co jen to jde. Všichni kolem ní se snaží zmírnit její úděl a dopřát jí hezké dětství. Na první pohled se může zdát, že nízký věk hrál v Jitčin prospěch. Že platí rovnice: malá holčina, malý klučina = malé zasažení. Avšak – vůbec to tak nebylo.

Ano, malé děti na tom byly v něčem lépe oproti starším bratrům a sestrám. Vždyť nechápaly, co se děje a co tátovi hrozí. Nevnímaly nesvobodu, nebyly podrobeny persekuci ve škole. V jiném směru to však měly složitější.

Táta není doma a máma tvrdí, že odjel. Ale ony cítí napětí. Nebo viděly zatčení, popř. jim časem přiznali tátovo věznění, avšak doma pořád slyší: "Táta nic neudělal." Z nitra tudíž probleskuje otázka: "Proč je tedy pryč, když nic neprovedl?" Doma máma dcerku, synka prosí, ať o tátovi nikde nemluví. Ani ve školce, ani na pískovišti, ani v domě. I kdyby se někdo vyptával! Ale ony se potřebují svěřit! Nechápou, proč by nemohly. Proč by se měly vyhýbat odpovědím?

Nehotoví a zranitelní

Mrňous si neumí představit nekonečnost doby, kdy se má táta vrátit, a pořád čeká, že už brzy. A ono nic. A nic. A stále nic. Žije sice svými hračkami, procházkami, ale "něco" chybí. Máma brečí, což špunt nese hůř než dospělejší sourozenci. Přitom nemůže zasáhnout a mámě zmírnit úděl. Vždyť ji sám potřebuje! Zatímco starší sestra nebrečí a mámě pomůže. Třeba s mladším bráškou.

A zarazí je, proč stěhování, proč doma nouze, proč posměšky sousedů, proč máma nekoupila nové, již slíbené šaty. Proč samé pohromy. Je toho tolik, co ty nejmenší znepokojuje.

Tíživost situace doma a nejasnost, kterou ti malí pociťovali, pro ně mohla mít s postupem času a v konečném součtu větší a trvalejší následky než pro starší sourozence. Protože nejasností kolem nich bylo opravdu hodně. Protože se teprve formovali. Nehotoví, nevyzrálí, zranitelní.

Protože si neuměli okolnosti rozebrat rozumem. Jak pochopit pro ně neuchopitelné a beztvaré děje?

Dítě zpracuje vnější události jinak ve třech, čtyřech letech, a jinak ve čtrnácti. Dvanáctiletý brácha, přece jen vyzrálejší a napůl hotový člověk, už věděl, co se děje ve státě a co ho poškodilo. Zorientoval se tedy a porovnal lépe než malá, nevědomá sestřička. Tím spíše prošla sedmnáctiletá sestra, kterou předvolávali k výslechu a psychicky lámali.

Něco nehraje. Ale co?

Prckové více než fakta vnímali atmosféru, bolest, napětí. Plíživou všudypřítomnou nejistotu – nejistotu nepopsatelnou, tísnivou a neviditelnou. Nejistotu čekající a číhající. Ale kde číhá? Odkud může zaútočit? Co může způsobit? Něco nehraje, něco je hodně špatně.

Ale co je to? Co se děje? Čemu se bránit? Jak zareagovat? Dospělí vědí. Kdežto děti, ty děti… Zmatek, otázky, zmatek, otázky. Odpovědi žádné, vysvětlení uniká. Bezbranné, dezorientované, vylekané. A tlak se pořád a pořád vracel. Nebylo, jak zátěž odložit.

Ten stav "něco nesedí", ta neustálá podprahová tíha, které se nešlo zbavit a pořád se vracela, celé to vnější neuchopitelné drama se spoustou stínů vniklo hluboko do nitra dětí a ničilo část jejich bytosti. Ony nemohly normálně dospívat…

A co víc! Tyhle nashromážděné, rozumem nezpracované a neobroušené vrstvy vjemů a nespravedlností žily svým vlastním životem a později, i po desetiletích, dávno poté, co se táta vrátil, mohly vyvřít a najít si v podobě temných proudů cestu ven z hloubi a udeřit.

Vzpomínka udeří i za 60 let

Nesoulad, nevyrovnanost. Nejistota vůči okolí i vůči sobě. Pochyby o sobě. Život napůl a v křeči. Těžko popsatelné tísně. Pocity nenaplněnosti. A že je něco špatně a něco zásadního utíká. Nejistota vlastní cesty.  Že má něco – ale co? – udělat jinak.

Mohly se jim rozpadat vztahy, protože jejich partneři, děti a příbuzní nemuseli rozumět pozadí jejich stavu. Dávná minulost byla pro nyní již zralé osoby stále živá a mohla je i přes propast padesáti šedesáti let stále zasahovat, mohla přes ně ovlivnit i další generaci.

Člověk si v dětství a mládí nemůže uvědomit, že žije trauma, natož že se to trauma v něm ukládá. Ani později, když se kupí potíže, nic obvykle netuší. Řešíme velké a vleklé nesnáze, ale vždy se nějak oklepeme a řekneme si: "Nic se neděje, jdeme dál, svět nekončí." Šrám v duši, těžko popsatelný a těžko dohledatelný, se vytěsní. A pak nás dřívější děje dostihnou. Někteří jedinci posléze skončili u psychologa či psychiatra.

Jitka měla mít obyčejný holčičí svět. Místo toho přišel svět zraňující, svět neskutečný, svět absurdní. Ale zároveň svět ve své neskutečnosti naprosto reálný, svět, z něhož není úniku. Svět, který ji tvrdě poznamenal a přehodil výhybku jejího života jiným směrem, než by šla nebýt režimu.

Po šedesáti letech si Jitka nepamatovala přesně události z počátku tátova věznění. Ale vnímala úplně jasně a naléhavě údiv malé holky, která žije v nejistotě bující všude kolem, nic nechápe a není schopná nenávisti ani pocitu křivdy. Tedy přesněji: křivdu byla schopná cítit; třeba když jí někdo sebral hračku nebo se na ni nespravedlivě obořila máma. To je újma prožitá, újma strašně silná, ale dětská. Jak by však mohla v pěti letech cítit křivdu nad tátovou nepřítomností? Ten pocit přišel až postupně.

Tvůj táta byl živel

Nešlo však jen o působení v útlém dětství, co se při dospívání a v dospělosti negativně projevovalo. Další komplikace přibývaly i v mládí, i dávno po otcově propuštění. Zatímco táta a máma po amnestii nějak začali znovu žít a lágr měli za uzavřenou věc, k níž se nechtěli vracet, jejich syn a dcera, kteří byli malí v době zatčení, stále tápali a stále ne a ne dojít na konec lágrové anabáze.

Ještě za tátova věznění je nepřijali ani s krásným vysvědčením na střední školu. Kvůli tátovi. Místo studií musel syn do fabriky, dcera na dva roky na učňovské středisko, poté i ji čekala továrna. Kamarády vidí šťastné, studující. I ty, kteří se na základní škole špatně učili. Snaží se jeden i druhý o přijetí na večerní střední školu. Poprvé v zaměstnání oběma přihlášku zamítli. Podruhé má ona štěstí, on opět nic. Třeba škola vyjde na třetí pokus, režim se otepluje.

Píše se rok 16 po zatčení táty. Konečně! I syna berou na studia. Škola, maturita, ale pracovní zařazení pokulhává za schopnostmi a studijními výsledky. A šéfuje mu vyložený hlupák, avšak s vynikajícím kádrovým profilem. Jeho sestru dokonce po maturitě nenechali vykonávat její nabytou profesi, jen ji přeřadili od pásu do skladu.

Punc potomka nepřítele státu nezmizel. Dala pak výpověď, škraloup se s ní táhl dál – naplnit kariéru nemožné. Jiné dceři ještě v roce 1987 předhazovali tátu, mukla. Zda prý ví, jaký to byl živel.

Sametem to neskončilo

Komunisté syna i dceru stále provázejí. Újma za újmou. A konec není na obzoru. Jsou svědky umírání tátových rodičů. Ti se deset let trápili jeho kriminálem, a to jim podlamovalo zdraví. Žili, vystěhovaní z domova, v nouzi a museli i v důchodu kvůli nedostatku hodně pracovat. I to jim bralo zdraví. A teď předčasně odcházejí.

Vnuk i vnučka na ně byli hodně navázaní a jejich smrt je krutě zasáhla. Záhy předčasně umírá táta. Plíce. Dostihla ho práce v radioaktivním prostředí. Žil by, kdyby ho komunisté neumořili. Máma, utrápená jedenáctiletým čekáním a starostmi o uživení rodiny, ho následuje do roka. Jednoznačně vliv režimu. Její děti jsou stále konfrontovány s následky tátova uvěznění. To už je rok 24 po jeho odvlečení.

Ta nová břemena se přičítají k těm předchozím z dětství a všechna se vzájemně umocňují.

Jenže účinek padesátých let nekončí ani po roce 1989. Nemožnost jít celá desetiletí vzhůru nese i po pádu režimu nižší plat, menší důchod. Přichází závěr života. Bilancování, uvažování. Otázky, proč museli za tátův odboj zaplatit i máma a prarodiče a oni – děti.

Otázky, proč se společnost po roce 1990 nevyrovnala s dědictvím komunismu a proč prokvetlo všude tolik špíny, proč se na politické vězně zapomíná. Přijdou noční můry. Píše se rok 55 po tátově uvěznění. A jde se dál. Prodírat se životem s tížícím rancem na krku. Některým dětem politických vězňů zlomili komunisté celoživotně křídla.

 Lubomír Vejražka pro Ústav nezávislé žurnalistiky 

Tagy: Česko domácí KSČ komunistická totalita komunistická zvůle komunistický režim

Zdroje: Hlídací Pes