Marceline se narodila do dobře zajištěné rodiny malíře erbů 20. června 1786. Byla nejmladší ze čtyř dětí, poklidné však bylo jen její rané dětství. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce rodina zchudla.

Marceline musela už jako malé děvče pracovat, aby pomohla vydělat peníze na cestu do Karibiku. Důvod? Její matka doufala, že tam najde pomoc u bohatého příbuzného. Marceline ji měla doprovázet. Plán ale skončil katastroficky.

Když se na ostrov Guadeloupe dostaly, zjistily, že dotyčný už nežije. A co hůř, v cizině onemocněla a zemřela i Marcelinina matka. Dívka se nakonec dostala sama zpátky do Francie. Nějakou dobu po svém příjezdu žila se zbytkem rodiny, pak se však rozhodla hledat štěstí u divadla.

Střídala různé scény a její herecké výkony měly úspěch, finanční zajištění jí to však nepřineslo. Navíc ze svého platu podporovala příbuzné.

Kolem dvacítky také potkala velkou lásku, která se později výrazně otiskla i do jejího literárního díla. Onen muž je dodnes znám jen jako "Olivier", jeho identitu básnířka utajila dokonale.

Známo je, že vztah to byl osudový, nejspíše nelehký, a skončil špatně. Když Marceline v roce 1810 porodila syna, jeho otec se k němu odmítl znát. Zklamaná mladá žena se tedy jako svobodná matka na nějaký čas odstěhovala na venkov.

O několik let později dítě zemřelo a Marceline upadla do depresí. V roce 1817 ale začala novou životní etapu, když v divadle potkala herce Prospera Lanchantina-Valmoreho. Vzali se.

Lepší než manžel

Marceline na jevišti zůstala i po svatbě. S mužem se prý měli rádi, narodilo se jim pět dětí, hereckým uměním však Marceline Prospera výrazně převyšovala.

A i to byl zřejmě jeden z důvodů, proč dala v roce 1823 divadlu vale, zároveň už ale možná měla scény plné zuby. Byť to znamenalo, že rodině zůstal jen jeden plat a skrze různá Prosperova angažmá se musela často stěhovat.

Živelná a citlivá

Debutovou básnickou sbírku vydala Marceline dva roky po svatbě a zařadila se k průkopníkům francouzské romantické poezie.

Její verše byly smutné i živelné a citlivé. Marceline reflektovala těžkosti, které prožila, i nešťastnou lásku, zároveň ale do poezie otiskla i víru a lásku ke svým dětem. Počátkem 20. let jí vyšla prozaická kniha Veillées des Antilles a v průběhu následujících desetiletí i další sbírky. Psala také povídky, jimiž přispívala do rodinného rozpočtu.

Mimo psaní se Marceline také sociálně angažovala a podílela se na snahách o zlepšení životních podmínek ve Francii. Co se uměleckého světa týče, mezi její přátele patřil například spisovatel Honoré de Balzac.

Právě Marceline prý Balzaca inspirovala k napsání románu Sestřenice Běta.

Marcelinu poezii si oblíbili i Friedrich Nietzsche, Marcel Proust, Anatole France či Charles Baudelaire a také Paul Verlaine. Právě ten ji, více než dvě desetiletí po její smrti, zařadil mezi takzvané "prokleté básníky". Jako jedinou ženu.

Marceline Desbordes-Valmoreová | zdroj: Profimedia Marceline Desbordes-Valmorová zemřela 23. července 1859 v Paříži v 73 letech.