Turci, členové NATO, jsou formálně vzato našimi spojenci. Ve své zemi však instalují ruský systém protivzdušné obrany, sdílejí s Ruskem vojenské informace a na tureckém území působí ruští vojenští poradci.

K tomu je Turecko kandidátskou zemí Evropské unie, tedy státem, který se uchází o unijní členství. Ani to však tureckému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoganovi nebrání, aby o bruselském společenství mluvil jako o "křesťanské a křižácké alianci".

Otázka pro Evropu (a pro majora Terazkyho): Není to absurdní?

Islám místo Darwina

Turecko bývá v reakci na nákup ruské vojenské techniky označováno za trojského koně Putinova Ruska. Zbraně, které si kupuje, jsou konstruovány na likvidaci strojů západní provenience, nikoli těch ruských.

Mám však za to, že je především trojským koněm islámu v Evropě.

Odpalovací zařízení střel protileteckého systému S-400, který koupili Turci od Rusů | zdroj: Profimedia

Prezident Erdogan boří odkaz Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele moderního sekulárního státu Turků. Se Stranou spravedlnosti a rozvoje buduje v Malé Asii islámský stát (s malým 'i'). Nikdo by proto neměl být překvapen, kdyby se ze země půlměsíce jednou proměnila v islámskou teokracii.

Erdogan vede Turecko k pobožnějšímu, islámsky konzervativnějšímu státu. Za jeho vlády byly ve veřejných školách zavedeny povinné hodiny náboženství (islámu), z osnov zmizel Charles Darwin s evoluční teorií a padla všechna omezení pro islámské symboly zavedená Atatürkem.

Turecký prezident dává najevo, že pohrdá křesťanskou civilizací. Zdůrazňuje, že "křesťanská Byzanc byla temnou kapitolou tureckých dějin", a připomíná, jak osmanští sultánové dobývali Evropu. Upozorňuje, že ovládali Balkán, Černomoří i Uhry a jejich vojska dokonce obléhala Vídeň.

Erdogan se na ně snaží navázat. "Pro nás začíná hranice izmirské provincie (tedy Turecka) u Vídně, Jaderského moře, ve východním Turkestánu, v čínské oblasti Sin-ťiang a na severu Černého moře," prohlásil ve městě Smyrna (turecky Izmir) na východě Turecka.

Turecká mešita v Kolíně nad Rýnem, největší stánek pro vyznavače islámu v Německu | zdroj: Profimedia

Pouhé chvástání velkohubého Turka? Dalo by se to tak brát. Pravda, jeho Turecko má po Spojených státech nejpočetnější armádu ze zemí NATO. Na tažení Evropou ve stopách sultána Sulejmana či Mehmeda však sotva může pomýšlet.

Erdogan však spoléhá na Turky, kteří už v Evropě žijí. Jsou jich miliony a bude jich víc. Zejména tehdy, pokud poslechnou tureckého vůdce a budou plodit děti.

Erdogan vyhlašuje Evropě populační válku. Jako zbraně v ní chce použít dělohy tureckých žen. "Vyzývám Turky, své bratry a sestry v Evropě. Nemějte tři, ale pět dětí… Místo, kde žijete a pracujete, je teď vaší vlastí. Nárokujte si ho… To proto, že jste budoucností Evropy," hřímal na mítinku v Istanbulu.

Mešitová diplomacie

Během uplynulých let vyšlo najevo, že většina Turků žijících v Německu je lolajální Erdoganovi, potažmo turecké vládě, ne však vládě německé a kancléřce Angele Merkelové. Ukázalo se to třeba loni při jejich demonstraci na podporu Erdogana v Kolíně nad Rýnem.

"Všichni Turci nejsou malí Erdoganové," uklidňoval tehdy předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker.

Problém je však v tom, že mnoho z Turků žijících nejen v Německu, ale i v jiných západoevropských státech, velkého Erdogana podporuje a vidí v něm svého vůdce. A Erdogan je vyzývá, aby se nedali poněmčit, porakouštit, podánštit…

Prezidentovi v tom pomáhá státní Turecko-islámská unie pro náboženské záležitosti (DITIB), která se stará v Evropě o několik tisíc mešit, jen v Německu jich spravuje devět stovek. Loni Erdogan v Kolíně nad Rýnem otevřel největší německou mešitu, jednu z nových dominant města.

Ve všech zmíněných svatostáncích šíří v Turecku vyškolení imámové tureckou verzi islámu.

Největší aktivity však vyvíjejí na Balkáně. Erdogan tam je pokládán za vůdce muslimů, především v Bosně a Kosovu, které fungují jako jeho pašalíky. O Kosovu, kde je jako doma, prohlásil: "Kosovo je Turecko a Turecko je Kosovo".

Kam s Turky?

Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, který patřil k hlavním stoupencům členství Turecka v Evropské unii, v článku pro web Welt-Online kdysi napsal, že "bez Turecka zabředne unie do podprůměrnosti".

Do čeho by ale zabředla s Tureckem?

Odpověď je nasnadě: Je jasné, že pětasedmdesátimilionová muslimská země z Malé Asie by pro Evropskou unii byla velké a nestravitelné sousto. Byl by to konec Evropy (nejen Evropské unie), jakou známe.

Pravda, vstup Turecka není na spadnutí. Přístupové rozhovory s orientální zemí z Asie se nehýbají z místa. Formálně je však Evropané neodpískali. "Turecko je dál kandidátská země, náš klíčový partner a strategicky významný soused," ujistila před několik dny šéfka unijní diplomacie, Italka Federica Mogheriniová.

Konec tedy zůstává otevřený. Do diskuse proto dávám tři (kontrolní) otázky:

- Nepustili jsme si muslimskou despocii příliš k tělu?

- Není čas udělat za unijními námluvami s Turky tečku?

- Neměli bychom uvažovat o tom, zda Turky vykopnout z NATO?