Muhammad Ríháví je na střeše jednoho z domů ve Starém Damašku a chystá se barvit hedvábí určené k výrobě damašského brokátu. Muhammad je odborníkem ve svém řemesle, o jehož budoucnosti si nedělá kvůli dlouhé válce žádné iluze.

"Barvením hedvábí se už nikdo nezabývá, v celé Sýrii jsme tak dva nebo tři," říká korpulentní Muhammad, jemuž je 53 let. Bez těchto řemeslníků skončí i damašský brokát, který býval chloubou syrské řemeslné výroby. Tká se ručně z přírodního hedvábí, do kterého se vetkávají zlatá vlákna.

Syrští výrobci brokátu jsou světově proslulí. Udržuje se pověst, že v roce 1947 nabídl tehdejší syrský prezident Šukrí Kuvatli kus této látky pozdější britské královně Alžbětě II., která ji použila na svatební šaty.

"Tohle řemeslo bojuje o přežití. Tato vlákna jsou základní materiál pro výrobu damašského brokátu, bez nich bude konec také s brokátem," říká Ríháví, který pracuje v malé dílně na střeše, chráněn pouze plátěným přístřeškem. "Nejsou tu turisté ani návštěvníci z ciziny," stěžuje si muž s knírem, opásaný zástěrou.

Barvení hedvábí už nevynáší

Sýrie, která po stovky let platila za jednu ze zemí s bohatou arabskou řemeslnou výrobou, je od roku 2011 dějištěm války, jež si vyžádala přes 350 tisíc lidských životů.

S pomocí patnáctiletého syna Núra Muhammad zvedá silné dřevěné tyče, na nichž visí bílá vlákna hedvábí. Je třeba je několikrát ponořit do vařící vody a zbavit je nečistot. "Nikdo se to řemeslo nechce učit, moc nevynáší," říká Muhammad. Pak se vlákna ponoří do kádě se studenou vodou, přadena se rozprostřou a nechají na střeše hodinu proschnout.

Muhammad chvíli přemýšlí nad krabičkami se sypkými přírodními barvami: žlutá, červená, zelená. Přidá vodu a vhodí všechno do nádoby, kde se vlákna protřepávají, aby nasákla barvu. A výsledek: zářivě zelené přadeno velmi jemného hedvábí.

Ríháví žil před válkou v Ajn Tarmá, která leží ve východní Ghútě na okraji Damašku. V roce 2011 odtud ale kvůli násilí odešel, nyní je oblast znovu v rukou vlády. Tam měl Muhammad rozlehlou dílnu s několika místnostmi, dobře vybavenou a zaměstnávající 14 lidí. Z nich dnes někteří utekli ze Sýrie, ostatní skončili v armádě.

"Před válkou jsem pracoval každý den v týdnu. Teď někdy jeden, někdy dva dny, protože je malý odbyt," sděluje Muhammad, kterého situace donutila přibrat další živnost a stát se také brusičem.

"Stařec čekající na smrt"

Hedvábí vyráběné kdysi v Sýrii se dnes dováží z Indie a Číny. Válka dala řemeslu, jež bylo už tak na ústupu, těžkou ránu. Před ní byli výrobci po celé Sýrii, nejvíc v Halabu (Aleppu), kde působili obchodníci s hedvábím a textilem.

"Tohle řemeslo je jako stařec čekající na smrt a my děláme vše pro to, abychom mu pomohli zpět na nohy," tvrdí Muhammad. Chce barvení naučit Núra a doufá, že syn bude v řemeslu pokračovat. "Nová generace se už nezajímá o manuální práci, která vyžaduje trpělivost a pečlivost," soudí Muhammad a dává Núrovi pracujícímu vedle něj rozhodné pokyny.

Když pracovní den skončí, hledí Ríháví na své ruce, na nichž ulpěla zelená barva a které nesou známky těžké práce při zvedání tyčí s mokrými vlákny. "Zůstanou krásné, dokud se budou zabývat hedvábím," říká Muhammad s úsměvem o svých rukách.