Myslíte, že vyjednávači v Paříži dnem i nocí bojují za další snižování produkce skleníkových plynů? Ve skutečnosti řešení problému emisí na programu konference v podstatě ani nenajdete. Vše se točí hlavně kolem toho, aby se na konci podepsala alespoň nějaká dohoda. 

Rozvojovým zemím – které v tomto století mají nést podle různých výpočtů zodpovědnost až za čtyři pětiny celkového množství vyprodukovaného oxidu uhličitého –  bude na konci summitu tleskáno za to, že svůj ekologický program neupravily. Za vysvětlením, proč tomu tak bude, se musíme poohlédnout o rok zpátky. 

Na loňské klimatické konferenci v peruánském hlavním městě Limě se členské státy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCC) domluvily na zavedení takzvaných "národních závazků" k postupnému snižování produkce skleníkových plynů.

Každý stát však může tento závazek definovat podle sebe, protože světové společenství se nedokázalo dohodnout na nějakém univerzálním standardu pro snížení emisí.

Kromě toho je vzájemné porovnání jednotlivých závazků prakticky nemožné, neboť rozvojové země zablokovaly jakékoliv snahy o nějaký společný měřící a hodnotící systém. Aby toho nebylo málo, státy si dokonce mohly zvolit, že budou dál pokračovat ve své dosavadní "ekologické" politice – což ve svém důsledku znamená, že jakékoliv vyprodukované množství CO2 může být interpretováno jako "zlepšení" oproti původnímu stavu.

Aby se předešlo tomu, že takový postup bude v budoucnu ostatními státy napaden, skupina zemí vedených Čínou a Indií odmítla jakékoliv kontrolní mechanismy, které by mohly zpochybnit snahu států o snížení produkce skleníkových plynů.

Postih za nedodržení slíbených limitů? Kromě marginální mezinárodní "ostudy" nic.

A i kdyby se limity, k nimž se jednotlivé státy zavázaly, dodržely, valný vliv na ekologickou situaci to mít nebude. Massachusettský technologický institut vypočítal, že teploty klesnou oproti stavu bez emisních omezení pouze 0,2 stupně Celsia.

Jedním z příkladů nefunkčnosti "ekopolitiky" je Indie, která slíbila, že do roku 2030 sníží poměr objemu emisí skleníkových plynů k HDP o 30 až 35 procent oproti roku 2005. A aby toho mohla dosáhnout, potřebuje prý od mezinárodního společenství dotaci ve výši 2,5 bilionu dolarů.

A tady se konečně dostáváme k tomu, o co se letos v Paříži především hraje - o ekopeníze, které rozvinuté země napumpují do těch rozvojových. 

Tyto transfery jsou podložené vágními a neurčitými důvody, jako jsou "ekologické dluhy" (vytvořené na základě obsese sebemrskačství Západu, kdy se zbytku světa omlouváme za to, že jsme nastoupili na vlak průmyslové revoluce dřív než on), reparace po přírodních katastrofách a dotace na obnovitelné zdroje. Rozvojové země očekávají, že na základě pařížských dohod dostanou na ekopolitiku od "bohatého" světa až 100 miliard dolarů ročně.

Dostáváme se tak do obskurní situace, kdy se kvůli podpisům pod pařížskou dohodou bohaté země předhánějí ve finančních nabídkách rozvojovému světu, aby pak mohly hrdě vyhlásit vítězství v boji proti globálnímu oteplování.

Každý politik chce po sobě nějaký významný památník a v době ekošílenství není lepšího památníku než dohoda o boji za záchranu planety. Ze ctnostné myšlenky se tak nakonec stalo politikum, v kterém původní ekologické ideály vystřídaly dolary.