Michel Houellebecq je v současné době zřejmě nejznámější a nejkontroverznější spisovatel ve Francii. V posledním románu Podvolení "předpověděl", že se v druhém kole prezidentských voleb v roce 2022 utká Marine Le Penová s muslimským politikem. Popularita krajně pravicové političky skutečně v poslední době roste.

Jenže po nedělních regionálních volbách to vypadá, že realita výrazně předčí i jeho literární fantazii a to dokonce s několikaletým náskokem. Národní fronta vyhrála v prvním kole voleb a v regionech, kde kandidovaly Marine Le Penová a její neteř Marion Maréchalová Le Penová, dokonce drtivě. Máme výsledky chápat jako politickou fašizaci Francie?

Vítězství Národní fronty je spíš vítězstvím strachu lidí a pocitu ztráty bezpečnosti a jistot. Zatímco socialisté jako vlajková loď levice nezvládá plnit svůj slib snížit nezaměstnanosti, která naopak soustavně roste, nacionalisté dokážou frustrované občany oslovit svými radikálnějšími vizemi a recepty.

Strana v čele s Le Penovou slibuje boj proti největším nepřátelům francouzského lidu – islámskému teroru, arabským přistěhovalcům a uprchlíkům. 

Politická mapa Evropy míří doprava

Omylem by ale bylo odsuzovat Francii za příklon k fašismu bez snahy pochopit, že jde o celoevropskou proměnu voličských preferencí. Nedávné výsledky v dalších evropských zemích totiž potvrzují, že krajní a populistická pravice je v kurzu.

V Polsku zvítězila strana Právo a spravedlnost, která také brojí proti přistěhovalcům a zdůrazňuje vlastenectví a konzervativní křesťanské hodnoty. V jejich podání tak křesťanství neznamená pomoc bližnímu, ale pravidelné návštěvy kostela heterosexuální rodinou.

V zářijových předčasných volbách v Rakousku zaznamenala výrazný vzestup nejen již zavedená nacionalistická strana Svobodných, ale také Svaz pro budoucnost Rakouska. Hlavním terčem v jejich kampaních byly "hordy" uprchlíků zaplavující alpskou zemi.

V sousedním Chorvatsku si vítězství ve volbách připsala konzervativní pravice v podobě Vlastenecké koalice a v Portugalsku obhájila své pozice vládní pravicová koalice.

Jedinou výjimkou v posledním roce tak představuje vítězství řecké Syrizy, která lovila voliče na levicové recepty. 

A co budoucnost české ultrapravice?

Zatímco v některých zemích výrazně posílila přímo nacionalistická pravice s protiuprchlickou rétorikou, v Česku se výraznější proměny politické mapy asi brzy nedočkáme.

Podle posledního průzkumu stranických preferencí žádná ze stran české nacionalistické pravice nedosahuje ani tří procent. Nejlépe si stojí vlastenecká strana Tomia Okamury, Svoboda a přímá demokracie (1,5 procenta).

Takže navzdory dojmu z českých náměstí, kde se na protiuprchlických demonstracích scházejí stovky až tisíce lidí, podpora radikálních politických mikrosubjektů je reálně téměř nulová. Nejednotnost a další problémy znemožňují radikální pravici zabodovat u českých voličů výraznějším způsobem.

Otázkou je, jak to bude s Blokem proti islámu. Jeho šéf Martin Konvička čelí obvinění z šíření nenávisti. Soudě podle osudu parlamentního Úsvitu, který už pomalu míří do politického zapomnění, ani Konvičkovu stranu nemusí nutně čekat nějaká zářná budoucnost. 

Pochopitelně to neznamená, že by Češi hromadně vítali uprchlíky s otevřenou náručí. Zajímavé ovšem je, že a xenofobní podtón najednou přebírají i velké politické strany ve snaze se svézt s náladou radikalizované části populace. Šéf ODS Petr Fiala jezdí pózovat fotografovi k ostnatému drátu na maďarských hranicích a pochvaluje si, že tam už žádní uprchlíci nejsou. A Islám už několikrát označil za zhoubu pro české, rozumějme křesťanské hodnoty.

Dřívější rétoriku ODS o potřebě podnikatelského ducha pro český národ totiž monopolizoval Andrej Babiš, který se po pařížských útocích nechal slyšet, že je nutné nyní neprodyšně uzavřít evropské hranice. A sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec pokračuje v siláckých proklamacích ve snaze vytvořit ze sebe obraz českého Ramba.

Zatímco ve Francii Le Pénová uspěla ve volbách mírným posunem Národní fronty směrem k politickému středu a snahou zbavit se nálepky fašistické strany, zavedené české strany se naopak svojí rétorikou pomalu blíží k pravému okraji politického spektra. Autentickým ultrapravicovým stranám tak nedávají příliš prostoru užít si po volbách ani těch 15 minut slávy.