Do nemocnice přicházíme s bolestí, strachem i nadějí, že právě tady najdeme úlevu. Jsme odkázáni na ruce a srdce lidí, kteří složili slib pomáhat, léčit, utišovat a zachraňovat. Jenže i oni jsou jen lidé. Pod bílými plášti se skrývá únava, bezmoc..

Podle studií trpí spousty zdravotníků příznaky syndromu vyhoření. Denně totiž musí čelit enormnímu tlaku, nedostatku personálu a neustálému stresu, který se postupně vkrádá do každé směny i myšlenky. Vyhoření nepřichází náhle, roste potichu, s každým dalším pacientem, s každým okamžikem, kdy chtějí pomoci víc, než je v jejich silách. Jsou to taky jen lidé a pacienti by k nim měli být více ohleduplnější, protože i oni si zaslouží být stejně vnímáni.  A popravdě, nároky pacientů zvládne denně ustát jen málokdo. V tomto ohledu jsou zdravotníci tím nejcennějším, co pacient má. Jenže všechno má dvě strany – a pokud se syndrom vyhoření obrátí proti pacientovi, může to být pro něj až život ohrožující.

Když se z léčby stává boj o síly

Pacient, který přichází s nadějí, že bude ošetřen s péčí a pochopením, se může setkat s člověkem, který už nemá z čeho brát. Únava, stres a dlouhodobé přetížení snižují schopnost soustředit se, reagovat včas a s empatií. A to není selhání jednotlivce, ale celého systému, který mu nedal prostor k nadechnutí.

Přiznejme si, že alespoň každý z nás se někdy setkal se zdravotníkem, který nebyl úplně vstřícný, možná působil podrážděně, unaveně nebo dokonce lehce bezohledně. A právě v takových chvílích si uvědomíme, že i za tou chladnou tváří může stát člověk, který je na pokraji svých sil.

Vyhoření doopravdy ohrožuje samotnou péči, varují odborníci

Vyhoření se neprojevuje jen na psychice zdravotníků, ale zásadně ovlivňuje kvalitu poskytované péče. Zvyšuje riziko chyb, snižuje bezpečnost pacientů a oslabuje týmovou spolupráci. Empatie, trpělivost a lidskost, které by měly být základem každého ošetření, se ztrácejí pod nánosem vyčerpání. Pacient ztrácí důvěru, zdravotník ztrácí víru v smysl své práce.

Vyhoření proto nelze chápat jako osobní selhání. Je to signál, že systém potřebuje změnu pro ty, co pomáhají, potřebují stejnou péči, jakou sami každý den dávají druhým.

Když ten, kdo má chránit, začne nevědomky ubližovat

Vyhoření má mnoho podob. Někdy se projevuje mlčením, jindy podrážděností nebo cynismem. V nejhorším případě se promění v něco mnohem temnějšího, v hořkost, která hledá viníka. A tím se často stává ten nejslabší článek, pacient, který se nemůže bránit, oponovat ani utéct. Může si sice stěžovat, ale i zdravotníci jsou jen lidé.

Co se však stane, když je pacient po transplantaci, po těžké operaci srdce či mozku, napojený na přístroje a zcela odkázaný na pomoc druhých? Odpověď je znepokojivá, může se dostat do nebezpečí.

Studie ukazují, že vyhoření u zdravotníků zvyšuje riziko chyb, zhoršuje kvalitu péče i bezpečnost pacientů. Lékař či sestra, kteří jsou psychicky vyčerpaní, dělají častěji přehlédnutí, reagují pomaleji a ztrácejí citlivost k potřebám pacienta. Vyhoření tak neohrožuje jen samotného zdravotníka, ale i toho, kdo mu důvěřuje nejvíc, člověka, který leží na nemocničním lůžku a věří, že je v dobrých rukou.

Co z toho vyplývá pro pacienta

Když zdravotník trpí vyhořením, je vyčerpaný, ochablý a méně vnímavý, zvyšuje se riziko, že nezareaguje včas, udělá chybu nebo ztratí schopnost udržet citlivý přístup. A to je nebezpečné především pro pacienta v ohroženém stavu, který nemá možnost utéct ani hledat jinou péči.

Pokud jste sami nebo někdo z vašich blízkých v nemocnici a máte pocit, že se něco děje, že chování zdravotníka není v pořádku nebo že péče selhává, zkuste to dát najevo jakýmkoliv způsobem. Někdy stačí pláč, stisk ruky nebo jediné slovo „pomoz“. I drobný signál může upozornit okolí, že něco není v rovnováze.

Zkrátka, vyhoření není jen osobní problém, ale riziko, které může mít fatální důsledky pro člověka, jenž svěřil své zdraví do cizích rukou. Proto je důležité, aby systém dokázal rozpoznat varovné signály včas – a chránil nejen pacienty, ale i ty, kteří o ně pečují.

Zdravotníci jsou andělé, ale i oni mají křídla unavená

Zdravotníci jsou jen lidé – a pokud je přetěžujeme, nemůžeme se divit následkům. Možná bychom se i my, pacienti, měli zamyslet, zda je naše ohleduplnost vůči jejich práci dostatečná. Projevujeme jim dost úcty, trpělivosti a pochopení? Jsme ochotni přiznat, že ne vždy se chováme tak, aby je naše slova nebo požadavky nevyčerpávaly? A pokud ano, dokážeme si toho opravdu vážit?

Vzájemný respekt a empatie by měly být základem vztahu mezi pacientem a zdravotníkem. Jen tak lze udržet křehkou rovnováhu v systému, kde personálu ubývá a nároky rostou. Pomáhejme si navzájem, protože jen společně můžeme zajistit, aby péče zůstala lidská, bezpečná a skutečně léčivá.