„Dědo, proč si myslíš, že žijeme v těžké době?“ Výpověď tří seniorů
30. 10. 2025 – 11:03 | Magazín | Jana Szkrobiszová
Dát slovo těm, kteří si těžké časy skutečně prožili, je dar. Nejen pro nás, kteří dnes mluvíme o krizi z pohodlí teplého domova, ale i pro ně, protože chtějí být slyšeni. Dědové, kteří pamatují válku, chudobu i doby, kdy se štěstí měřilo jinak než penězi, dnes říkají: možná žijeme rychle, ale ne nutně hůř. Tři výpovědi, které připomínají, že těžká doba je často jen o úhlu pohledu a o tom, kolik světla si v sobě dokážeme udržet.
Zpověď tří mužů – otců, dědů i pradědů – mě přivedla k přemýšlení. Každý z nich nese jiný příběh, pochází z jiného prostředí, z jiných časů i hodnot. Jeden vyrůstal na vesnici, druhý v době, kdy město ještě vonělo po uhlí, a ten třetí poznal svět, který se mění rychleji, než stihne člověk pochopit. Přesto, navzdory rozdílům, měli na dnešní svět překvapivě podobný pohled – klidný, rozvážný a možná i moudřejší, než si umíme přiznat.
František P. (86):
„Vyrůstal jsem na hranicích s Polskem. Byli jsme silně věřící rodina a tehdy jsem měl pocit, že mám všechno – alespoň na tu dobu určitě,“ začíná své vyprávění František. „Otec chodil do práce a každý den, na minutu přesně, se vracel k večeři. Byl úředník. Když přišel domů, má maminka měla všechno přichystané – od pantoflí až po teplou polévku. Ten muž nemusel doma dělat vůbec nic. Bylo to tak prostě nastavené.“
Na chvíli se odmlčí, pak pokračuje: „Byli jsme tři sourozenci a nikdy by nás nenapadlo otci s čímkoliv vzdorovat. Dnes sleduji svou dceru, jak bojuje se svým synem, a říkám si, kam se vytratila úcta k rodičům, kteří živí své vlastní děti. Možná jsem dodnes nepochopil, proč se tolik hledí na emoce, když je děti často oplácejí jinou měrou.“
„Se svou dcerou o tom hodně diskutujeme,“ pousměje se. „Sama už je babička, a já jí pořád říkám, že se ztratil ten přísný metr, který držel rodinu pohromadě. Já jsem se své děti snažil vychovat stejně, v úctě, v respektu. Ale ta doba, co povolila všechno, nás pomalu kazí od základu.“
Oldřich K. (79):
„Na dětství vzpomínám rád i nerad,“ říká Oldřich tiše a přejede pohledem po rukou, které zjevně celý život pracovaly. „Nebývalo moc peněz, takže jsme s mými sourozenci občas místo školy chodili pomáhat. Ale jednoho dne mi došlo, že bez vzdělání se nikam neposuneme. A tak jsem se rozhodl odejít od rodičů a jít studovat na vlastní náklady.“
Na chvíli se odmlčí a dodá: „Není divu – bylo nás šest dětí a prostě nebylo. Ne na šaty, ne na boty a už vůbec ne na studium. Přesto jsem chtěl být strojní inženýr. Měl jsem to v sobě od malička, tu touhu něco vymýšlet, tvořit, chápat, jak věci fungují. Chudoba pro mě neměla být překážkou.“
„Šel jsem do města, začal jsem pracovat a po večerech studovat,“ vzpomíná. „První měsíce jsem rozhodně neměl na růžích ustláno. Ale nevzdal jsem to. Dnes jsem uznávaný odborník, vychoval jsem dvě děti a nikdy jsme se neměli špatně. Mám pocit, že jsme si všechno museli poctivě zasloužit.“
Usměje se: „Možná právě proto dnešní mladé trochu obdivuju. Mají tolik možností, o kterých se nám ani nesnilo. Ale někdy jim chybí to, co jsme měli my – hlad po životě a pokoru k práci.“
Bedřich S. (79):
„Žil jsem na vesnici a práce tady byla každý den,“ začíná Bedřich klidným hlasem. „Žádné volno, žádné válení – prostě práce od rána do večera. Rande s holkou? To bylo při společné brigádě na poli nebo u dobytka,“ pousměje se. „Ale právě to nás drželo pohromadě. Každý věděl, co má dělat, a život měl řád. A i když jsme neměli moc, nemůžu říct, že mi někdy něco chybělo.“
Na chvíli se zamyslí a dodá: „Když jsem dospěl, chtěl jsem poznat svět, ochutnat něco jiného než vesnický život. Uměl jsem dobře vařit, a tak jsem si řekl, že to zkusím ve městě. Nebál jsem se práce, takže jsem brzy zakotvil v kuchyni jednoho z velkých hotelů. A tam, mezi hrnci a párou, jsem se dostal k lidem, kteří mi ukázali, co znamená opravdové řemeslo.“
„Učil jsem se od kuchařských mistrů, kteří prošli i luxusními restauracemi v Praze a Brně,“ vzpomíná s hrdostí. „Byla to dřina, dlouhé směny, žádné svátky, ale já jsem byl šťastný. Chtěl jsem být nejlepší v tom, co dělám. Jenže doba se rychle měnila – přišla moderní gastronomie, jiné podmínky, jiné tempo. Najednou už se všechno točilo víc kolem papírů než kolem poctivého vaření.“
Pokrčí rameny a s úsměvem dodá: „Ale nelituju ničeho. Kuchařina mě naučila trpělivosti, disciplíně a radosti z práce. Dnes, když vidím, jak mladí přeskakují z jednoho místa na druhé, říkám si, že možná právě tohle jsme měli navíc – vytrvalost a pokoru.“
Závěrem – co nám tihle dědové vlastně říkají
Tři různé životy. Tři příběhy, které se protínají v jedné myšlence: že síla člověka se nerodí z pohodlí, ale z překážek. František mluvil o úctě, Oldřich o vytrvalosti a Bedřich o řemesle, které se dělá srdcem. Každý z nich má jinou zkušenost, ale všichni se shodli na jednom – že dnešní svět je hlasitější, rychlejší a přesto v něčem prázdnější.
Psycholog by možná řekl, že jejich generace stála na hodnotách, které dnes často ztrácíme: řád, jistota, smysl pro povinnost a vděčnost za málo. Neznali terapii, ale znali zodpovědnost. Nemluvili o sebelásce, ale uměli milovat skrze činy. A i když jejich životy nebyly snadné, nesly v sobě klid, který dnes tolik hledáme v knihách o duševní pohodě.
Možná právě v tom je ten největší paradox: oni žili těžké časy, ale cítili se silní. My žijeme v době hojnosti, a přesto se často cítíme ztracení. Možná jsme si z moderní svobody vzali jen její pohodlí, ale zapomněli na disciplínu, která z ní dělá dar, ne past.
Když jsem ty tři muže poslouchala, napadlo mě, že moudrost se nerodí ze čtení knih, ale z ticha, které si dovolíme, když někdo jiný mluví. A že občas by opravdu stačilo méně vysvětlovat a víc naslouchat – těm, kteří tu byli dřív a pořád mají co říct.
Děkujeme všem třem mužům za jejich otevřenost, čas a krásný rozhovor, který připomíná, že životní moudrost se často rodí z prostých věcí.
Máte i vy svůj příběh, vzpomínku nebo zkušenost, o kterou byste se chtěli podělit? Redakce Tiscali.cz je tu pro vás – napište nám, svěřte se, rádi nasloucháme.
