Kdysi si bez fachmanů a mistrů těchto řemesel prakticky nešlo představit žít, dnes už na ně narazíme spíš jen v kronikách či díky poslední hrstce věrných, která se snaží řemeslo zachránit před úplným zapomněním prostě z principu.

1. Dráteník

Kus protaženého kovu, tedy drát, zná lidstvo prakticky odnepaměti, jeho využití k opravám se jako plnohodnotné řemeslo zrodilo až v 16. století na Slovensku, odkud se pak rozšířilo po celé Evropě. 

Dráteníci byli kočovní řemeslníci, kteří chodili mezi vesnicemi a dům od domu nabízeli opravy rozbitého keramického nádobí, vyráběli cedníky, věšáky, pasti na myši, ale třeba také i drátěné dekorace.

Když se ve 20. století začalo masově vyrábět levné smaltované a plastové nádobí, přestalo se vyplácet čekat na opravy a poptávka po drátenících se postupně vytratila. Řemeslo nicméně přežívá dodnes jako forma umění a folklórní atrakce.

2. Žumponor

Co dělali žumponoři je tak nějak jasné už ze jména. Do žump se nicméně nenořili jen tak pro radost a potěšení, jednalo se o nebožáky, kteří ručně vybírali obsah latrín, jímek a žump. Potřeba byli celkem logicky především ve větších městech bez kanalizace, většinou v 18. až 19. století.

Chudáky, kteří se svému povolání věnovali většinou v noci, aby nerušili ostatní zápachem, už dnes samozřejmě nepotkáme: S rozvojem kanalizačních sítí v počátku 20. století je nahradily fekální vozy a kanalizační služby.

3. Řiťomyj

Co myslíte, že dělal? Nepříliš vábné řemeslo provozovali zpravidla nejchudší, kterým nic jiného nezbylo, pokud nechtěli padnout hlady. Jednalo se o pomocný personál ve špitálech a lazaretech v 17. až 19. století.

Po profesionalizaci zdravotnictví v 19. století se řiťomyjové vytratili a profese se transformovala do role všeobecného ošetřovatele či pečovatele.

4. Vazač knih

Profese, kterou by byl Jarek Nohavica, kdyby se narodil před sto léty. Vazači knih existovali už od poměrně raného středověku, kdy se knihy ručně opisovaly a pak vázaly do kůže či pergamenu.

Náplň práce je samozřejmě jasná: Vazač spojoval listy do svazků, vyráběl desky, zdobil je a chránil tak knihy před poškozením a škodlivými vlivy.

K úpadku došlo po nástupu masové produkce knih. Vazači knih přežili dodnes, ale stejně jako dráteníci jsou dnes považováni spíš za umělce.

5. Kloboučník

O tom, o jak běžný artikl oblečení šlo, dobře vypovídá třeba klasická říkanka: "Bez klobouku bos natloukl si nos."

Jinak řečeno, klobouk byl tak běžnou součástí oděvu, že bylo potřeba zmínit, když ho někdo neměl. Klobouk byl znakem společenského postavení, po řemeslnících specializujících se na jejich výrobu samozřejmě panovala velká poptávka.

Po 2. světové válce se ale móda klobouků pomalu vytrácela a s nimi i mistři, kteří je vyráběli. Dnes už na kloboučníka narazíme jen velmi vzácně.

6. Lampář

V historii měst existuje poměrně dlouhé rozmezí, kdy už se na ulicích svítilo, ale ještě se nikde nevinuly žádné dráty ani kabely. V 19. století se masově šířilo plynové a petrolejové osvětlení, což dalo vzniknout nové profesi: Někdo ony lampy zkrátka musel zapalovat a ráno zase zhasínat.

Lampář měl proto prakticky jen noční šichty: Večer chodil s dlouhou tyčí, kterou zapaloval kandelábry, ráno je zas hasil, aby se neplýtvalo zdroji.

Profese vymizela spolu s elektrifikací měst ve 20. století, když už lampáři zkrátka nebyli potřeba.

7. Leštič klik

Součástí renomé luxusních hotelů či vznešených bank byly interiéry vkusně osazené kovy, zpravidla mosazí. A mosaz teprve vypadá dobře, když se pořádně blyští.

Jenže sama se nevyleští a do práce proto museli nastoupit leštiči, kteří se starali o to, aby se kliky, zábradlí či další kovové doplňky luxusních interiérů leskly tak, až se v nich mohli vznešení naškrobení pánové sami prohlédnout.

Povolání postupně zaniklo spolu s proměnou estetických standardů a automatizací úklidu ve 20. století.