Dramatický veletoč z posledního týdne započal ve chvíli, kdy se prezident Maduro rozhodl převzít kontrolu nad státní ropnou společností PDVSA a jejím jménem uzavírat kontrakty a prodávat koncese zahraničním investorům. K čemuž podle venezuelské ústavy potřebuje požehnání Národního shromáždění, tedy parlamentu, kontrolovaného od posledních voleb opozicí.

Maduro se stejně jako v předchozích sporech s parlamentem mohl spolehnout na loajální soudce Nejvyššího soudu, dosazené po neúspěšném pokusu o odvolání prostřednictvím referenda v roce 2004 samotným Hugo Chávezem.

Venezuelský nejvyšší soud od drtivé prohry vlády v parlamentních volbách na konci roku 2015 postupně kazil jeden plán opozice za druhým: zablokoval ekonomické reformy, nedovolil amnestii politických vězňů, odebral Národnímu shromáždění právo schvalovat rozpočet...Trojici poslanců s odkazem na údajné volební nesrovnalosti ani nedovolil vůbec zasednout, díky čemuž opozice přišla o ústavní většinu.

Válka o parlament

Jinými slovy, venezuelské Národní shromáždění se postupně proměnilo ze suverénního legislativního tělesa na bezmocnou instituci, jakési otevřené fórum, kde mohly opoziční strany diskutovat a kritizovat prezidenta, ale nemohly se podílet na určování politiky státu.

Ostatně i právo svobodně diskutovat jim bylo čas od času odebráno, třeba když parlamentní stráž nechala do budovy vtrhnout provládní aktivisty, aby ztloukli opoziční poslance.

V případě rozhodování o ropných koncesích však venezuelský Nejvyšší soud zašel tak daleko, jako zatím nikdy. Nejenže ve středu schválil přesně to, o co Maduro žádal, ale zároveň parlament zbavil veškerých rozhodovacích pravomocí, které převzal soud sám, čímž Národní shromáždění de facto rozpustil. Poslanci byli navíc stejným rozhodnutím zbaveni imunity před trestním stíháním a tedy vydáni napospas politicky motivovanému pronásledování, které postihlo řadu jejich neparlamentních kolegů.

Naštvaní sousedi

Otřesená venezuelská opozice po oznámení bezprecedentního kroku svolala na sobotu protesty a její představitelé požádali o pomoc režimu dosud loajální armádu i okolní země. Státy regionu skutečně zareagovaly okamžitě a neobvykle prudce. Luis Almagro, předseda Organizace amerických států (OAS), odsoudil soudní verdikt jako "převrat" a na pondělí svolal krizové zasedání organizace.

"Protiústavní rozhodnutí (Nejvyššího soudu, pozn. red.) zbavit členy Národního shromáždění poslanecké imunity a převzít legislativní funkci parlamentu představují poslední kroky podniknuté autoritářským režimem s cílem podkopat ústavní režim ve Venezuele a odstranit byť pouhé zdání demokratického zřízení," stojí v Almagrově oficiálním stanovisku.

Regionální obchodní sdružení Mercosur pohrozilo, že na základě tzv. demokratické klauzule Venezuelu definitivně vyloučí a tři jihoamerické státy, Peru, Chile a Kolumbie, na protest odvolaly velvyslance. Mexický ministr zahraničí prohlásil, že "nadešel čas jednat", a peruánský prezident Pedro Pablo Kuczynski přislíbil vést koordinovanou reakci zemí Latinské Ameriky.

Kdyby šlo pouze o protesty opozice a latinskoamerických sousedů, Madurův režim by je zřejmě ignoroval jako doposud. Ostatně prezident si nic nedělal z toho, že jeho popularita je v krizí zmítané zemi na dně, ani že zmiňované sdružení Mercosur už členství Venezuely loni suspendovalo kvůli nedodržování demokratických zásad a OAS mělo o podobném kroku jednat právě tento měsíc.

První nespokojené hlasy uvnitř strany

Kritiku zvenčí se naopak pokoušel využívat, aby vykreslil obraz Venezuely jako země obklopené vnějšími nepřáteli, kteří se pod taktovkou Spojených států pokouší svrhnout "bolívarskou revoluci".

Situaci však změnil nečekaný odpor zevnitř Madurovy vlastní Spojené socialistické strany Venezuely (PSUV). Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu se na Twitteru ozval třeba ministr informací Ernesto Villegas, zdaleka nejvýznamnější kritičkou se ale stala sama ministryně spravedlnosti Luis Ortegová, která své "velké znepokojení" nad porušením ústavního řádu dokonce prezentovala v živém vysílání na televizních obrazovkách. Podle pozorovatelů za sebou k takovému kroku musela mít podporu zevnitř:

"Bylo to zřejmě první veřejné vyjádření nespokojenosti uvnitř vládnoucí strany. A mimořádné je, že se Maduro (Ortegové) nezbavil. Musel si uvědomovat, že nejedná pouze sama za sebe," vysvětluje Javier Corrales, specialista na Venezuelu a profesor na Amherst College.

Místo odvolání protestující Ortegové se tak v pátek sešla bezpečnostní rada státu a požádala Nejvyšší soud o změnu rozsudku.

"Vyzýváme Nejvyšší soud, aby přehodnotil svoje rozhodnutí za účelem zachování institucionální stability a rovnováhu dělby moci," shrnul výsledek jednání pro média venezuelský viceprezident Tareck El Aissami.

O několik hodin poté Nejvyšší soud skutečně oznámil, že od svého záměru převzít legislativní pravomoci parlamentu ustupuje a netrvá nadále ani na zrušení imunity zákonodárců. Soudci tak potvrdili svou loajalitu jakémukoli rozhodnutí, jaké současná vláda uzná za vhodné; výklad zákonů je této loajalitě třeba přizpůsobit.

Žádné oslavné salvy

Opozice i demokratické státy regionu mají v každém případě jen málo co slavit. Sice není možné popřít, že se jedná možná o první viditelný ústupek režimu při postupném okrajování demokratických institucí a utvrzování kontroly nad zemí. Fakticky se však mění jen málo.

Rozhodnutí soudu zachovává vládě sporné právo uzavírat dohody jménem státní ropné společnosti bez schválení parlamentu, Maduro nadále vládne "mimořádnými pravomocemi" a všichni předpokládají, že Nejvyšší soud zablokuje každý další důležitý zákon schválený Národním shromážděním.

Odpůrcům prezidenta Nicoláse Madura zbývá minimální manévrovací prostor. Vyhlášení referenda o prezidentově odvolání, jež ústava teoreticky umožňuje, loni zablokovala národní volební komise, která mimochodem také odložila na neurčito konání důležitých místních voleb. Radikálnější představitelé opozice skončili ve vězení, zatímco s méně radikálními představiteli vedla vláda na oko bezvýsledná jednání moderovaná katolickou církví.

Nabízí se tak vlastně poslední dvě možnosti: pokračovat v protestech, obvykle tvrdě potlačených policií, anebo se pokusit utéct za hranice. Uprchlíci z hladem a nedostatkem strádané země v posledních měsících zaplavují prakticky všechny země v regionu, od sousední Kolumbie až po vzdálené Peru a Argentinu, a je pravděpodobné, že jich bude stále přibývat.