Tip na výlet: Po stopách Franze Kafky a 'českých japonců' do Roztok

- Magazín autor: Helena Kalendová

Kam s rodinou na nedělní výlet? V 19. století by mnohý z Pražanů věděl okamžitě - do Roztok! Roztoky u Prahy byly tehdy oblíbeným výletním místem. Díky krásné přírodě a rychlému vlakovému spojení, zvláště po zprovoznění železniční trati v roce 1850, do nich každý týden vyráželi obyvatelé Malé Strany, Starého Města, ale i třeba Holešovic.   

Národní kulturní památka Levý Hradec

Národní kulturní památka Levý Hradec,zdroj: Helena Kalendová

Nejvíce návštěvníků přijíždělo do Roztok v době květu třešní. Ty roztocké byly proslulé. Časopis Lumír již v roce 1851 upozorňuje: „Na letohrádku Roztockém slaví se dnes Slavnost květin. O 11 hodině  předpolední a 15.30 odpolední pojedou tam z Pražského nádraží zvláštní parovlaky.“ (1.5.1851)

Podle vzpomínek pamětníka pana Plešnera se na toto období těšili všichni roztočtí, hlavně ovšem hostinští, ale i pekaři, kolovrátkáři nebo kluci, kteří nosili za pár krejcarů návštěvníkům vodu od studánky v hrnečkách s nápisem „Pozdrav z Roztok“.

Výletníci mířili hlavně na Maxmiliánku neboli Grandrestaurant, kdysi vyhlášenou restauraci v Tichém údolí. Vlastnil ji pražský kavárník Šindelář a cestu k ní vylepšil nejen lavičkami, ale i sloupy s ukazateli směru a vzdálenosti. Ještě 15, 10, 5 minut a jste v cíli! Dobře věděl, co dělá, neboť mnohý z výletníků rovnou z vlaku zamířil do vyhlášeného nádražního hostince, kde setrval v družné zábavě až do návratu svých, přírodou se těšících, bližních.

Na Maxmiliánce ovšem vyhrávala hudba a hostům nabízeli své zboží párkaři, prodavači naložených rybiček a cibulek, jakož i pekaři s preclíky zavěšenými na tyčích přes rameno. Zvonění zvonečku ohlašovalo zmrzlináře.

Roztoky

Slon v Sedlci

Počátkem 20. století přibyla pěkná atrakce – ne přímo v Roztokách, ale v Sedlci. Slon. Ano, v nedalekém Sedlci měli slona. Ne ovšem živého, ale restauračního. V jeho útrobách si hosté mohli dopřát nejen jídlo a pití, ale také si zatančit a zazpívat – třeba takový tehdy oblíbený šlágr Baj kaj laj.

Slon pocházel z dílny Myslbekova žáka Karla Nováka, který jej vytvořil coby reklamní tahák Pražského měšťanského pivovaru pro Jubilejní výstavu obchodní a živnostenské komory v r. 1908. Na zádech měl tři pivní sudy a v břiše restauraci.

Po skončení výstavy jej nejprve získal sedlecký hospodský Šenk a později hostinský Pivoňka. Slon přežil i druhou světovou válku, závěrem však byl poškozen oddíly Vlasovců, ubytovaných ve zdejší restauraci. Jen částečně opravený slon se počal rozpadat, až koncem šedesátých let nařídil stát jeho likvidaci.

Japonská stopa

Slavnosti třešní podle japonského vzoru slavil v Roztokách i známý cestovatel a sběratel Joe Hloucha, který zde krátkou dobu bydlel. Svou vilu jménem Malá Sakura přestavěl v japonském stylu a naplnil etnografickými sbírkami, zahradu pak stromy a keři z Dálného východu. Další majitel vilky vystavěl hned vedle populární hotel, tzv. Velkou Sakuru. Zdejší číšnice obsluhovaly hosty v kimonech a tzv. hanami, oslava sakur, se konala každoročně. Slavné období hotelu, dnes roztocké nemocnice, skončilo s nástupem protektorátu.

Joe Hloucha proslul nejen coby cestovatel, ale i svými díly. První knihu, velmi úspěšnou „Sakuru ve vichřici“, napsal už ve 24 letech, a to dokonce dříve, než Japonsko poprvé navštívil. Spolu s bratrem pak provozoval „pravou japonskou čajovnu“ Jokohama, nejprve na Jubilejní výstavě r. 1908, později v paláci Lucerna ve Vodičkově ulici. Průvodce výstavou obdivně upozorňuje na „několik pravých žaponských gejš“.

Další milovnicí Japonska a roztockou obyvatelkou byla Barbora Eliášová, spisovatelka cestující po celém světě. Právě ona dala vysadit na zdejším náměstí pravé sakury. Některé z nich tu kvetou dodnes.

Rodačka z Jiříkovic u Brna, která se z nelehkých poměrů vypracovala na výbornou učitelku angličtiny, se ve svém těžkém životním období rozhodla vydat na cesty. V Japonsku byla několikrát, po určitou dobu zde žila a vyučovala. Zvládla umění čajového obřadu, pěstování bonsají a samozřejmě japonský jazyk. Stala se i první evropskou absolventkou kurzů ikebany. O dobrodružných cestách nejen po Dálném východě sepsala mnoho knih, ve své době velmi populárních.

pohled z Řivnáče

Přehlídka osobností

Etnografie lákala i další ze zajímavých roztockých osobností. Zdenka Braunerová, významná česká malířka přelomu 19. a 20. století, si Roztoky zamilovala a malířský ateliér v zahradě bývalého mlýna, letního bytu jejích rodičů, navštěvovalo mnoho významných osobností jako např. spisovatel Julius Zeyer či malíř Antonín Chitussi.

Dnes patří stavba Středočeskému muzeu a její působivý interiér spolu s mnoha Zdenčinými díly si můžete prohlédnout od dubna do října. A pochutnat si na dortu a kávě v příjemném prostředí kavárny při zdejším zámku, kdysi vodní tvrzi.

Počátkem 20. století sedával v zahradě roztockého pana poštmistra také jeden budoucí známý spisovatel. Mladý Franz Kafka. Poštmistrově mladé dceři předčítal pod košatým stromem své literární pokusy.

Historie na dosah

Zdejší dějiny ovšem začínají o kousek výše, v horní části Roztok jménem Levý Hradec. A nejen roztocké, ale rovnou české. I po Levém Hradci se kdysi procházelo hodně významných osobností. První český světec svatý Václav, i jeho babička sv. Ludmila s manželem Bořivojem. Ta měla na ostrohu nad řekou Vltavou dokonce své knížecí sídlo.

Ludmilin domov stál hned vedle prvního svatostánku českých zemí, rotundy sv. Klimenta, jejíž základy můžete vidět v kostelíku při prohlídce. Ovšem pozor, pocházejí až z doby o něco pozdější, původní stavba byla totiž dřevěná a nedochovala se. Krásné restaurované fresky na kostelních zdech mají gotický původ.

Na levohradeckém neboli žalovském hřbitově je pochován dr. Čeněk Rýzner, který proslul nejen jako roztocký lékař, ale především jako amatérský archeolog. Díky jeho vykopávkám na nedalekém vrchu Řivnáči a v blízké vsi Únětice, kam docházel za svými pacienty, je archeologický svět bohatší hned o dvě kultury – řivnáčskou a únětickou.

Únětice

V Úněticích si pak na jeho počest můžete nechat nalít pravé únětické pivo v nedávno zprovozněném rodinném pivovaru. Stojí pod barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, založeném již r. 1132 kanovníkem Zbyhněvem, který odpočívá ve zdejší kryptě.

A ještě poslední zajímavost, znovu levohradecká. Ve zdejším sídle měla podle španělské legendy pobývat ještě jedna, dnes zcela zapomenutá česká světice. Sv. Orosie neboli Dobroslava. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Inu, v aragonském městě Jaca je hlavní patronkou.  Jako schovanka knížecího páru Bořivoje a sv. Ludmily prý cestovala do Aragonského království za svým ženichem. Byla však i se svým doprovodem přepadena a zabita Saracény. V Jace se každoročně pořádají velkolepé oslavy na počest této české pomocnice v nouzi. 

Tagy: Česko tip na vylet domácí turistika a cestovní ruch dějiny a fakta

Zdroje: Vlastní