Z něj už bohužel mnoho nespatříme, zato pozůstatek středověkého hradu, bílá věž stojící na černé čedičové skále, přitahuje pozornost. Nenechte se zmást mylným dojmem, že skalisko není nejvyšší. Opak je pravdou, záleží však na tom, z které strany člověk přichází.

Opukový bergfrít se ve skutečnosti tyčí nad pořádnou propastí. Přístupný bohužel není, vchod ve výši prvního patra je přímo nad strží. Zato rozhled do okolí je úžasný. Kopce s hrady a hrádky, kam oko pohlédne. Košťálov, Ostrý, Milešovka, a samozřejmě nepřehlédnutelný Házmburk s typickou dvojicí věží.

Zdejší hrad vystavěli ve 14. století pánové – jak jinak – ze Skalky. Jménem známe Petra, Jana a několik dalších. Skalecké vystřídal rod Kaplířů ze Sulevic s proslulým válečníkem Kašparem, polním maršálkem habsburských vojsk. Tento vnuk Kašpara Kaplíře, popraveného r. 1621 na Staroměstském náměstí, se proslavil především neohroženou obranou Vídně proti Turkům ve věku 72 let. Poslední odpočinutí nalezl v nedalekém Milešově.

Zámek ovšem vznikl v polovině 17. století ještě za Hrzánů. Tehdy byl starý hrad zcela zlikvidován Švédy, proto si páni z Harasova nechali vystavět sídlo nové, a to přímo pod jedinou zachovalou hradní věží. Zbylé ruiny posloužily jako stavební materiál. Plány k výstavbě dodal italský architekt Antonio della Porta, z jehož dalšího díla můžeme obdivovat například zámky v Roudnici, Libochovicích či nedalekém Milešově.

Následoval rod Hatzfeldů a především Schönbornů, jimž panství patřilo až do r. 1945. Právě v lednu toho roku se na zdejším zámku narodil současný vídeňský arcibiskup a jeden z někdejších kandidátů na Svatého Otce, kardinál Christoph Schönborn.

Vida, kdyby volba dopadla jinak, mohla mít dnes Skalka svého papeže! Mimochodem, tomuto rodu náležel i pražský Schönbornský palác, dnešní sídlo velvyslanectví Spojených států amerických.

Jak již bylo zmíněno, šlechtičtí Schönbornové byli donuceni Skalku opustit hned po válce a vystěhovat se do Rakouska. Zámek pak nečekaly žádné skvělé časy – do jeho prostor se přestěhovaly archivy StB. A zůstaly zde až do revolučního roku 1989.

Dnes si naštěstí už návštěvník může prohlédnout něco lepšího – po delší době se budova opět využívá jako výstavní prostor, takže kromě fotografií různých autorů můžete shlédnout stálou expozici včelařství Českého středohoří.

Ještě je nutno zmínit kapličku sv. Jana Nepomuckého. Bývalý cíl poutí stojí u potoka Modla. Nedaleko vyvěrá silný pramen a zdejší prastaré stromy prý kdysi inspirovaly Svatopluka Čecha k napsání známého dílka "Ve stínu lípy".

Spisovatel jezdíval na Skalku za prarodiči, kteří tu působili coby hradní správci. Jeho rodiče pak měli svatbu v kostelíku v Sutomi hned vedle Vlastislavi. Ovšem nutno podotknout, že o čest být tou "pravou" lípou se uchází také Liteň na Berounsku. Malé poutní místo najdeme i ve vsi předchozí, v Teplé.

Železitý pramen se využíval k léčivým koupelím a ve dvacátých letech minulého století tu misionářský řád oblátů vystavěl malý klášter, fungující až do 2. světové války. Dnes je z něj hotel "Amadeus". Alespoň že barokní kaplička zbyla. A také znovu obnovený mariánský obrázek u cesty.

Pokud má poutník dostatek sil i chuti shlédnout hradů vícero, může vystoupat třeba na zachovalý Košťálov nad městečkem Třebenice. O hradu je zmínka už ve středověkých kronikách. Beneš Krabice z Veitmile zaznamenává mravoučnou příhodu, kdy do hradu udeřil blesk a spálil přitom příliš špičaté, tehdy módní střevíce zdejšího purkrabího a jeho manželky.

A chudý syn pána z Košťálova prý přivedl do Čech draka – krokodýla ze Svaté země, aby si tak vysloužil ruku panny Lucie z hradu Házmburka. Ale to už je jen pověst.

Ostatně mluvíme-li o hradech a princeznách, nutno vzpomenout i drahé kameny. Těch se právě ve Středohoří nacházelo dost. Řeč je o českém granátu, který patří spolu s vltavíny ke klasickým českým polodrahokamům.  Právě ve zmiňovaných Třebenicích se v bývalém luteránském kostele nachází Muzeum českého granátu, které vystavuje také šperky Ulriky von Levetzow, poslední lásky J. W. Goetha.