Institut Václava Klause vydal manifest s názvem Obrana demokracie před liberální demokracií. Dokument je pozoruhodný především tím, jak oba pojmy vykládá. Staví proti sobě klasickou, prý normální demokracii založenou na většině a parlamentních volbách a liberální demokracii, která je vládou menšin a byrokracie.

"Tvrdí se nám, že bylo třeba, aby byla původní parlamentní demokracie v důsledku nezastavitelného pokroku nutně – oni říkají pouze – 'obohacena' o doktrínu lidských práv a o ochranu přírody a menšin. Nedodává se, že to předpokládá nemalá omezení původních, s demokracií spojených občanských svobod, jakými jsou svoboda slova, nedotknutelnost soukromí a vlastnických práv," píše se v manifestu Klausova institutu.

Na jedné straně tak máme demokracii bez přívlastků spojenou s občanskými právy a svobodami (ovšem Klaus s Weiglem pro ni používají i označení parlamentní demokracie). A na straně druhé je liberální demokracie, která podle autorů manifestu znamená odklon od pojetí demokracie jako vlády se souhlasem ovládaných. Vláda většiny je tak údajně nahrazována vládou byrokracie, která má za úkol zajišťovat ochranu a práva velmi rozmanitě definovaných menšin.

Institut VK tak prosazuje myšlenku, že původní demokracie pod vlivem "nedemokratické pokrokářské ideologie" zmutovala a dostala název liberální demokracie. Proti té se manifest vymezuje a tvrdí, že není ani liberální, ani demokracií. Přídavné jméno liberální je totiž podle Klause a Weigla tradičně spojované se svobodou a tolerancí, ty však dnes "šiřitelům dobra" překážejí.

Propagandistické heslo a neutrální termín 

Manifest Klausova institutu v první řadě přináší pojmové zmatení. Demokracií i liberální demokracií žongluje způsobem, který vůbec nebere v potaz, jak se oba pojmy používají a co opravdu znamenají. Hned v úvodu manifestu se píše, že liberální demokracie není neutrálním politologickým termínem, ale stala se propagandistickým heslem. "Nemá smyslu zabývat se tím, zda a jak ho někdo v minulosti použil. Mluvíme o dnešku," tvrdí autoři manifestu. Ovšem to je omyl.

Demokracie bez přívlastků ve skutečnosti nemá s občanskými právy a parlamentní demokracií nic společného. Čistá demokracie je založená na co nejjednodušším vyjádření vůle lidu. Svoboda slova, nedotknutelnost soukromí, vlastnická práva jsou už něčím, co demokracii omezuje. Z demokracie se tak vydělují určité oblasti, o kterých se nehlasuje. Demokratické rozhodování se na ně nevztahuje a platí v nich odlišné zákonitosti.

Také parlamentní demokracie svazuje většinovou vůli jistými pravidly, jednacím řádem sněmovny či legislativním procesem, který naplňuje určité principy. V parlamentu se tak diskutuje za předem daných podmítek, jsou zde různé lhůty, pojistky atd. Demokratické rozhodování je omezené například tím, že i menší strany musí mít možnost se vyjádřit, oponovat, vznášet dotazy a argumentovat, a mají na to čas a prostor. Jednací řád jim to umožňuje a nemohou být hned v zárodku přehlasovány bez možnosti říct si své.

A právě to je základem liberální demokracie, kterou manifest Institutu Václava Klause odmítá. Existuje v ní dělba moci, systém brzd a protivah a demokracie jako způsob vyjádření vůle občanů je doplněná právním státem. Proto když Klaus s Weiglem liberální demokracie spojují s potlačením a omezením občanských svobod, dělají jen zmatek v pojmech.

Skutečná hrozba Západu  

Liberální demokracie je naopak na ochraně občanských a politických práv a svobod založená, a pokud je potlačuje, tak o liberální demokracii nejde. Naproti tomu v demokracii, ve které jde o pouhé vyjádření vůle většiny, pro ně nezbývá místo. A stejně tak se do ní nevejde ani respekt k menšinám a jejich ochrana.

Autoři manifestu ale tvrdí, že demokracie samozřejmě menšiny respektuje a chrání. Když tedy hovoří o demokracii či parlamentní demokracii, mají zřejmě na mysli liberální demokracii. Pojem liberální demokracie si ovšem ponechávají pro strašáka, kterého ztotožňují se současnými západními demokraciemi. Čouhá z toho snaha zastat se "tzv. autoritářských režimů".

Klaus s Weiglem dokonce poukazují na to, že hlavní hrozbou pro demokracii na Západě podle nich nejsou tzv. autoritářské režimy "nepohodlných populárních vůdců", ale liberální demokracie a její exponenti. Přitom potíž autoritářských režimů spočívá právě v tom, že omezují občanská práva a parlamentní demokracii, které manifest vyzdvihuje.

Vedle toho manifest straší zmutovanými lidskými právy všech na všechno a vystupuje proti tomu, aby demokracie kromě technicistního či proceduralistického rozměru měla i hodnotový obsah. Ten je už ale obsažen v samotných občanských právech. A i manifestem zdůrazňovaná svoboda a tolerance je přece hodnotovým obsahem.  

Autorům manifestu vadí, že v současných západních demokraciích je rozhodování většiny upozaďováno ve prospěch různých menšin a skupinových identit. I kdyby tomu tak bylo, není to důvod, proč zavrhnout liberální demokracii, která je kompromisem mezi rozhodováním většiny a právním státem, pravidly, která upravují politickou soutěž (a nejen ji) a brání tomu, aby si někdo uzurpoval příliš velkou moc a utlačoval menšiny. A nejde přitom jen o menší strany ve sněmovně, ale třeba také o menšinové akcionáře. Samozřejmě vše je otázka míry a jde o to najít mezi oběma principy rovnováhu.

Bájný mýtus o jednotě 

Manifest také upozorňuje na to, že je třeba usnadnit vytváření funkčních vlád. Na druhou stranu liberální demokracie by měla zajistit, aby si přespříliš funkční vlády nepočínaly svévolně a svoji moc nezneužívaly k proměně podmínek politického zápasu ve svůj prospěch. Příkladem toho byla volební reforma z dob opoziční smlouvy. 

Stojí za pozornost, když autoři manifestu tvrdí, že současná "progresivistická ideologie" má za cíl rozbít politický lid-démos. Podle Klause s Weiglem je společnost záměrně rozbíjena na nejrůzněji definovaná společenství menšin, čímž jsou "proti sobě staveni občané podle dílčích, avšak nikoli občansky definovatelných kritérií – genderových, sexuálních, náboženských, etnických, věkových atd.".

Představa, že existuje jeden homogenní lid-démos, zní podobně jako bájný mýtus o jednotě a jednolité vůli lidu, která se prosadí proti zlým elitám a všem, kteří chtějí lid ovládat. Zádrhel je v tom, že v rámci státu spolu opravdu žijí pohromadě různé skupiny lidí, které se všemožně překrývají, a záleží na tom, jak je vymezíme a kdo a jak je osloví. Jednou jde o učitele, podruhé o dolarové milionáře, jindy o ženy, Moravany, Plzeňany, leváky, blonďáky, katolíky či vegany.

Určit, jaký zájem je společný všem příslušníkům různorodých, vzájemně se prolínajících skupin, je nesnadné. Liberální demokracie na to dává odpověď: Klíčem je bránit koncentraci moci a umožnit, aby nikdo nebyl vyloučen z politické soutěže, a ta měla jasná pravidla, která se nemění jen na základě toho, kdo zrovna aktuálně třímá politickou většinu. Rozhoduje většina, ale politický systém funguje podle pravidel, která jsou nad ní.