Málokteré slovo je tak nadužívané jako populismus. Například katolický kněz a teolog Tomáš Halík opakovaně varuje, že jde o největší nebezpečí naší doby. V nedávném rozhovoru pro Katolický týdeník uvedl, že populismus je infekcí, morálně-psychologickou nákazou, která se rozmáhá a zatmívá lidem rozum. Podle Halíka se v podobné atmosféře kdysi zrodil komunismus a nacismus. Církev by proto měla na nebezpečí spojená s populismem upozorňovat, analyzovat je a léčit.

Teolog tvrdí, že se dnes opravdu setkáváme s něčím démonickým. "Démonické stíny naší duše a naší kultury musíme nejdříve správně pojmenovat. To je první krok k jejich spoutání. Zlo je třeba vidět a pravdivě pojmenovat. Druhý krok spočívá v tom, že si člověk ty temné síly a myšlenky nepustí do svatyně svého svědomí, vědomí i podvědomí," zdůrazňuje Halík.

Musíme být vnitřně pevní, nenechat se nakazit náladami, které se na nás valí, ochránit své svědomí a nepropadnout zmatku, strachu a nenávisti. Pak můžeme se zkažeností doby bojovat a "vnášet Kristova ducha do světa kolem nás". Otázka je, k čemu takové poukazování na nebezpečí populismu a jeho léčba vede, a zda nemá právě opačný efekt.

Ostatně každý populismus potřebuje mít proti čemu se vymezovat a Halík a všichni ostatní, kteří populismem straší, mu to jen usnadňují. Moralistní elita, která poučuje občany a káže jim své pravdy, to je sen každého populisty. Není náhoda, že mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček se do Halíka často naváží a znovu a znovu na svém Twitteru píše o Halíkově permanentní lince z pekla.

Oligarchie a diktatura většiny 

Podobný problém nastává, když Halík hovoří o demokracii. V rozhovoru pro Info.cz prohlásil, že je přesvědčen, že pravda je vždycky u menšiny. Následně dodal, že "tím podstatným u demokracie je ochrana menšin a to, že opozice má své legální místo". Sice doplnil, že je třeba slyšet většinový hlas, ale okamžitě varoval před diktaturou většiny a opět skončil u nebezpečí, které představuje populismus.

Halík demokracii moc nepomáhá. Pokud budeme vyzdvihovat ochranu menšin jako hlavní účel demokracie, může se nám docela dobře stát, že se od ní bude čím dál více odklánět většina. Jestli je demokracie hlavně pro menšiny, proč ji má chtít většina? Navíc pokud se dozvídá, že pravda je u menšiny, kdežto ona sama je zdrojem nebezpečných nálad a populismu. Jaký div, když se pak většina bude s klidem od takové demokracie odvracet a o to více se bude vrhat do náruče populistů.

Smyslem demokracie je nastolit podmínky rovné pro všechny a chránit každého, menšiny i většinu, což vůbec není tak paradoxní, jak by to mohlo znít. I většina zaslouží ochranu. Stejně jako mohou být menšiny utlačované většinou, může existovat i menšina utlačující jinou menšinu či většinu. Co jiného je nakonec vláda oligarchie než menšina, která vládne nad většinou?

A možná právě to, že se na většinu trochu zapomnělo, stojí za vzestupem toho, co Halík a další nazývají populismem. Pokud kněz varuje před nebezpečím populismu a diktaturou většiny a současně opomíjí, že riziko představuje i menšina a oligarchie, počíná si jednostranně a jeho boj proti populismu ve skutečnosti populismus může posílit.

Neexistující lid, národ a společnost 

Stejně tak problematické je, když se Halík vymezuje vůči pojmu "lid" a říká, že lid neexistuje, existují jen lidé a jakmile se někdo snaží mluvit jménem lidu, je třeba si na něj dát pozor. Halík má pravdu v tom, že jde o konstrukt, jednotný a homogenní lid najdeme jen stěží. Ovšem s tímto konstruktem pracují i mnohé ústavy.

Lid se vyskytuje jak v Ústavě Spojených států amerických ("We the People of the United States, in Order to form a more perfect Union…"/"My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu…"), tak v té naší ("Lid je zdrojem veškeré státní moci").

Pojem lid je tak vyjádřením úsilí vytvářet společenství lidí, kteří žijí na daném území a mají něco společného. Tato snaha může mít řadu negativních projevů, proč ale hned nasazovat čertí rohy samotnému pojmu lid? Problém není v něm, nýbrž ve způsobu, jakým se používá. Podobně jako vzývání lidu může být nebezpečné i ohánění se demokracií, pravdou, svědomím či dobrem. Záleží na tom, co tím dotyčný sleduje a jak s konkrétním termínem zachází.

Halík tak zastává stejný názor jako Margaret Thatcherová, která svého času prohlásila: "Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny". To samé lze prohlásit o lidu i národu. Všechno jsou to abstrakce, ale to neznamená, že je na základě určitých společných rysů nemůžeme vymezit. A právě od toho, jak se vymezí, se odvíjí to, zda budou občany spojovat či stavět proti sobě.

Boj dobra se zlem  

Když se vrátíme k populismu, navzdory nebezpečí, které přináší, je svého druhu ozdravným procesem, a těžko s ním bojovat. Napravovat a léčit je třeba příčiny populismu a nabízet tak vůči němu politické alternativy, a ne se přehnaně soustředit na jeho příznaky a v nich spatřovat tu hlavní nemoc dneška. Pokud se mnohé problémy dlouhodobě neřeší, mezi lidmi se šíří pocit nespravedlnosti a nenajde se dost těch, kteří by se tím včas a seriózně zabývali, logickým vyústěním je nárůst populismu.

I přes veškerou skepsi, střízlivost a racionalismus tak Halík do veřejného prostoru vstupuje jako člověk hodnotově vyhraněný, což předvádí výše zmíněnými výroky. Chce být na straně pravdy. Věří, že pravda existuje, je možné se za ni brát a dosáhnout jí. Minimálně se tak stylizuje. Když se vyjadřuje k populismu, působí to jako pomyslný boj dobra se zlem a slovník, který volí, tomu odpovídá.

Velké morální pravdy ale nemůžou být součástí politiky a nemůže se o ně vést politický zápas, protože v takovém střetu nelze dosáhnout oboustranně přijatelného výsledku. Zkuste dělat kompromisy se zlem, zkuste je dělat s populismem, to by vás Halík hnal. Pokud se však v politice budou střetávat různá dogmata - a už je jedno, zda náboženská či kulturní - nelze se pak divit, že se vyhrocenost veřejné diskuze zvyšuje a nikam nevede.

Pokud se nařčení z populismu používá pro kdekoho a není jasné na základě jakých kritérií (Je populistické říkat to, co lidé chtějí slyšet? Neříká snad i Tomáš Halík něco, co část lidí chce slyšet?), těžko se pak pozastavovat nad tím, když Václav Klaus prohlásí, že označení "populistický" se namísto analýzy a rozboru používá všemožnými lidmi k totální diskreditaci každého, kdo je v nesouladu s tím, co hlásá dominantní doktrína té které země, jak to udělal v rozhovoru pro Lidové noviny.

Ve skutečnosti mnohem větší nebezpečí než populismus představují vyhrocené hodnotové konflikty, ke kterým ale bohužel přispívá i Tomáš Halík. Velké pravdy a silně prožívané morální hodnoty nemají být součástí politické sféry, ale mají být především otázkou svědomí. Tam mají být bezpečně uzavřené. A už je jedno, zda jsou to hodnoty, které Halík vnímá jako negativní či pozitivní. To, že se vyvalily na sociální sítě a do veřejného prostoru, vyvolává konflikt, ve kterém existuje jen pravda a lež, jen vítězové a poražení.