Poslanecká sněmovna by v následujících měsících měla rozhodnout o ratifikaci Istanbulské úmluvy, která se zaměřuje na prevenci a potírání násilí na ženách. Premiér Andrej Babiš už v březnu slíbil na Twitteru, že úmluvu, která podle něj zlepší ochranu obětí takového násilí, ratifikují. Kritika úmluvy se ozývá především z řad lidovců a katolické církve.

Lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský a europoslankyně Michaela Šojdrová tak hovoří o zavádění tzv. genderové ideologie. Podle Zdechovského v sobě úmluva skrývá mnoho nesmyslů na její podporu a pro Českou republiku je vyloženě nadbytečná. Jediné, co přináší, je prý "další podpora gender neziskovek a indoktrinace na školách". Europoslanec také tvrdí, že úmluva chce, aby byly "ideálně zcela smazány i ty nejpřirozenější rozdíly mezi muži a ženami".

Šojdrová pro změnu kritizuje to, že úmluva obsahuje definici pohlaví, kdy gender chápe jako sociální konstrukt, který je nezávislý na biologické realitě. Přímo v úmluvě se píše: "Pod pojmem 'gender' se rozumí společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže".

Tím se ale neříká, že neexistuje pohlaví v biologickém smyslu. Úmluva pouze upozorňuje na to, že důležité jsou aspekty, které mužům a ženám přisuzuje určitá společnost. To potvrzuje i fakt, že v samotné úmluvě se vedle sebe vyskytuje pojem "pohlaví" i "gender", který je chápán jako společensky podmíněný. Šojdrová tedy napadá něco, co z úmluvy neplyne: Neobsahuje totiž definici pohlaví, ale genderu.

Stereotypy v hlavách dětí

Europoslankyně se podobně jako Zdechovský bojí, aby nezmizely rozdíly mezi muži a ženami a manželství nebylo stigmatizováno jako záležitost založená na stereotypních genderových rolích. V úmluvě se skutečně píše, že se mají podniknout "nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů".

Ve své obecnosti mohou opravdu takové formulace působit rozpaky. Při doslovném čtení mohou snadno působit tak, že by se daly použít proti jakémukoliv rozdělení rolí mezi muži a ženami s odkazem na to, že jsou stereotypní. Politici, kteří ratifikaci úmluvy prosazují, by proto měli vysvětlit, na co všechno se ustanovení vztahuje.

Velká otázka je, jakým způsobem vůbec o stereotypních genderových rolích přemýšlet, co všechno do nich spadá a zda jsou za všech okolností nežádoucí. Istanbulskou úmluvou se státy rovněž zavazují k tomu, že zajistí, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k takovým tématům, jako jsou právě například nestereotypní genderové role.

To všechno má vést k tomu, aby se oslabilo podhoubí, z něhož násilí na ženách vyrůstá. Pokud by to ale znamenalo, že stát vynaloží veškeré své možnosti a kapacity k tomu, aby zcela popřel jakékoli stereotypní genderové role a naučil občany chovat se nestereotypně, byla by to jen svého druhu propaganda. Tedy pokud by se měly jen měnit obrázky v učebnicích, přepisovat slova a dětem vymetat stereotypy z hlavy.

Mnohem důležitější je si stereotyp uvědomit, vědět, že daná věc může vypadat i jinak, dá se změnit a jde o lidské rozhodnutí. Jen je třeba k tomu vytvořit podmínky. Ať si každá rodina, muž či žena svobodně určí a rozhodne, jaké činnosti kdo dělá a jak se kdo chová. Z pohledu vzdělávání stačí, aby se o stereotypech mluvilo a diskutovalo, a tím se prostor pro svobodné rozhodování zvětšil.

Dané, přirozené a neměnné

Když se ale proti Istanbulské úmluvě ve svém společném listě vymezují biskupové českých a moravských diecézí a říkají, že úmluva je namířena proti přirozenému řádu, nemá to se svobodným rozhodováním nic společného. Podle nich úmluva vytváří svým "širokým pojetím genderové identity, které není zakořeněné v přirozeném řádu, prostor pro zpochybnění základních společenských daností".

Mužské a ženské role by neměly být nezpochybnitelnými dogmaty. Proč by se o nich nemělo svobodně diskutovat? Poukazovat na společenské danosti a přirozený řád tak určité oblasti ze svobodné debaty vyjímá a diskuzi o nich zapovídá. Není přece dané, co jsou třeba mužské a ženské práce, společnost od společnosti i domácnost od domácnosti se to může lišit. A proč by si to každá rodina nemohla nastavit tak, jak jí to vyhovuje?

Biskupové úmluvě vyčítají, že muže a ženu staví do zásadní opozice. Totéž se dá ale vyčítat i dogmatickému lpění na mužských a ženských rolích. Pokud svět rozdělím na mužský a ženský, odmítnu o tom vést polemiku a řeknu, že to tak prostě je - přirozeně, od Pána Boha nebo nevím koho ještě - samozřejmě tím mezi oběma pohlavími uměle udržuji určitou hráz.

Stejným směrem jdou lidovci, k nimž se přidali i poslanci dalších stran, když v Listině základních práv a svobod navrhují větu "Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona" změnit na "Rodina, rodičovství a manželství jako svazek muže a ženy jsou pod ochranou zákona". Opět se tak snaží bránit výše zmíněný přirozený řád. Otázka je, před čím manželství jako svazek muže a ženy chtějí chránit. Z toho, co říkají, se zdá, že především před svazkem dvou mužů či žen.

Proč by ovšem tyto svazky měly klasické manželství ohrožovat? Pokud by lidovcům šlo jen o to, aby svazek muže a ženy měl patřičnou materiální a společenskou podporu, není jasné, v čem by tomu překáželo manželství stejnopohlavních párů.

Ochrana pojmů před společenskou změnou

Poslanec za KDU-ČSL Marek Výborný uvedl, že v návrhu jde lidovcům opravdu o vymezení samotného pojmu. Cílem úpravy tak je stanovit, že manželstvím není nic jiného než svazek muže a ženy. V důvodové zprávě k novele se výslovně píše o ochraně pojmu manželství.

Jinak řečeno, dostali jsme se do situace, kdy si část politiků chce pomocí ústavního zákona definovat pojem, aby se náhodou nestalo, že se následkem společenského vývoje jeho obsah změní. Potřeba chránit přirozený řád před vývojem společnosti je však přiznáním, že přirozený řád vůbec přirozený není. Kdyby přirozený byl, ochranu by nepotřeboval.

Diskuze o tom, co je a co není přirozené, je zbytečná a nikam nevede. Manželství - ať už muže a ženy, nebo dvou mužů či dvou žen - by mělo plnit svoji společenskou úlohu a být funkční. Je založené na dlouhodobém soužití, kdy se vytváří společné zázemí a vztah, na který se dotyční mohou spolehnout, nacházejí v něm životní jistotu a ve kterém případně mohou vychovávat děti a dát jim domov.

Vše ostatní je podružné. Jsou to jen ideologické a hodnotové spory, které nás odvádějí od toho podstatného. A to platí i v případě genderových stereotypů. Pokud stereotyp škodí, má zaniknout, ale to, že nějaké chování je stereotypní, ještě nutně neznamená, že je škodlivé.