Fotky Václava Klause nasoukaného v upnutých džínách a v kožených botách s přezkou, které se tento týden objevily na sociálních sítích, bavily celý internet. 

Z původních snímků dokonce vznikaly fotomontáže. Na adresu bývalého prezidenta padalo mnoho vtipů. Psalo se o jeho údajné homosexualitě, teď už je prý jasné, že je "buzna" a opakovaně zaznívalo, že se jedná o Klausův coming out, tedy moment, kdy člověk "vyjde ven" se svojí sexuální orientací.

Václav Klaus se dostal i do populární facebookové skupiny Český politický bizár | zdroj: Facebook Posmívat se někomu za jeho oblečení je obecně trochu hloupé. Pokud má někdo nedostatek vkusu, obléká se příliš extravagantně či nepřiměřeně svému věku, sice na něj nemusí být pěkný pohled, když se ale z výsměchu stane masová zábava, vypovídá to v první řadě něco o těch, kteří se dotyčnému smějí.

Uculování se a pošklebování nad Klausem, které v jednu chvíli bylo na sociálních sítích takřka všudypřítomné, má ovšem hlubší rozměr.

Logické vyústění 

Byl to právě bývalý prezident, který proslul svou arogancí a snahou své soupeře, kritiky a opomenty shodit a zesměšnit. Stejně tak opakovaně útočil na pochody hrdosti, Prague Pride. Hájení práv LGBT menšin označoval za ideologii svého druhu a hovořil o ní jako o homosexualismu.

Dodnes také část veřejnosti Klausovi vyčítá škody, které napáchala kupónová privatizace, kterou prosadil bez dostatečné úpravy jejího právního rámce. 

Poslední tečkou za jeho působením pak byla prezidentská amnestie, která přišla vhod právě mnohým hospodářským delikventům z privatizačního období.

To vše v kombinaci s tím, jakým stylem Klaus vystupuje a mnohé tím irituje, stojí v pozadí toho, proč tolik lidí neodolalo, aby si nepřisadilo na jeho účet. Při pohledu na Klausova vyrýsovaná lýtka nebylo nic snazšího, než se do něj strefit. 

Celá věc je tak logickým vyústěním toho, jak se Klaus sám chová. Přesto není namístě cítit zadostiučinění, jak to bývalý prezident dostal sežrat, jak jsme mu to nandali a dobře mu tak, patří mu to, koledoval si o to. Pohled na Klause, ale i ty, co se mu veřejně smějí, je spíše smutný a vzbuzuje lítost.

Lichotníci a přikyvovači 

V případě Klause si není těžké představit, co se stalo. Nevýhoda všech lidí, kteří jsou obklopeni pochlebovači a zároveň se mají až příliš rádi a ve vší lásce k sobě si nevidí na špičku nosu, spočívá v tom, že žádný z jejich přikyvovačů a lichotníků se jim neodváže říct pravdu. Nikdo nechce být tím, kdo narcisovi oznámí, že mu to nesluší.

I kdyby si Klaus na sebe hodil třeba rybářskou síť a na hlavu džber, všichni v jeho okolí by zřejmě jen přikyvovali a zalykali se slovy o tom, jak to podtrhuje rysy jeho osobnosti a dává vyniknout vysportované postavě.

Hovořit v souvislosti s Klausovými džínami o jeho sexuální orientaci a dělat šprýmy, jak se odkopal a že už máme jasno, že je nepřiznaný gay, je pak jen známkou toho, že se dotyční proti Klausovi snaží obrátit jeho vlastní zbraně a udělat z někdejšího premiéra příslušníka menšiny, kterou se on sám snažil vytlačit z veřejného prostoru a obvinit z rozpadu tradičních hodnot.

Ale hlavně, co má být? Vzal si na sebe upnuté džíny, to je v naší společnosti nějaký hřích? Proč by se sedmdesátníci měli oblékat usedle a jaksi "dědečkovsky"? Možná to není vkusné, ať si ale nosí, co chce. Stejně jako je hloupé někoho nepřiměřeně kritizovat za ponožky v sandálech, je zbytečné to dělat v případě úzkých kalhot.

Sice jde o Klause, který se profiloval jako konzervativní politik, takže nekonvenční "outfit" i vzhledem k jeho věku zarazí, ale každý má právo měnit styl a na stará kolena trochu bláznit. Klaus si kritiku samozřejmě zaslouží. Má to ale být za to, do čeho se oblékl?

Poslední zbraň slabých

Ve výsledku to celé působí tak, jako by hnacím motorem posměchu na Klausovu adresu byla vlastní bezmoc. Lidé, kteří se Klausovi smějí, to dělají, protože jim nic jiného nezbývá a tak alespoň využívají možnost se mu vysmát třeba za to, že kritizoval homosexualismus a teď se svým oblečkem zařadil do člena průvodu, který příští týden projde Prahou.

Smát se mocmým má svůj smysl a jsou situace, kdy je to jediný nástroj, který občanům zbývá. Platí to ale i v případě Klause, který už v žádné politické funkci není a po vyhlášení své slavné amnestie se ocitl na okraji zájmu veřejnosti?

Pozdvižení nad jeho skinny džínami ve skutečnosti vyjadřuje naši bezmoc tváří v tvář jeho politickému dědictví, se kterým jsme se dosud nevyrovnali a které stále určuje naši současnost, a tak si aspoň tropíme šašky z jeho původce.

To, že jde o dílo frustrace a bezradnosti a že Klausovy kalhoty jsou pouze zástupný terč, je zjevné už jen z toho, že i lidé, kteří běžně nepůsobí jako módní policie, se najednou stávají arbitry dobrého vkusu. Také ti, kteří by o sobě tvrdili, že netrpí předsudky, rázem dávají rovnítko mezi homosexuály a druhem kalhot, co je měl Klaus na sobě.

Z vlastní slabosti se tak dělá, co by se jinak nedělalo a pošlapávají se vlastní principy. Vypořádat se s Klausovým odkazem je jistě dlouhá a namáhavá práce, ale jinou možnost nemáme. Vysmát se z toho nelze.