První světová válka oficiálně skončila 11. listopadu 1918 v symbolických 11 hodin kapitulací Německa. Žít však v představě, že si tím většina Evropy na nějakou dobu úplně oddechla a válčení okamžitě přestalo, by bylo mylné. Na mnoha místech zbraně nestačily ani utichnout a vojáci už mašírovali do nových konfliktů.

Velkou měrou k tomu přispělo poválečné uspořádání Evropy a vznik řady nových států, které se snažily vybojovat si své místo na slunci. Mezi takové patřilo rovněž Československo, jehož vojáci museli i po skončení první světové války za mladou republiku bojovat na řadě front, a to nejen v Evropě.

Českoslovenští legionáři v občanskou válkou zmítaném Rusku si například prodloužili pobyt až do roku 1920, protože se měli stát páteří spojeneckých sil v rámci zahraniční intervence zaměřené proti bolševikům. Ani "doma" ale nešlo všechno hladce a vyhlášením samostatnosti 28. října a následným koncem Velké války pro Čechoslováky boj o republiku neskončil, ač měli mocné spojence v podobě států Dohody. Na československé území si začalo brousit zuby jeho blízké okolí.

Severovýchodní sousedé jsou zpět

Československo nebylo jediným nově vzniklým státem v této části Evropy. Rozpadu mocností, jako bylo Rakousko-Uhersko, Německé císařství a carské Rusko, využila vedle Čechů a Slováků řada dalších národů toužících po samostatnosti a sebeurčení. Na severovýchod od nás se tak po 123 letech zformoval samostatný polský stát, takzvaná Druhá Polská republika.

Je třeba říct, že situace kolem vzniku Polska byla výrazně složitější než u nás. Zatímco Československu se stačilo jen oprostit od Rakouska-Uherska, polské území bylo po rozpadu Polsko-litevské unie ve druhé polovině 18. století územně rozděleno mezi tři mocnosti - Rusko, Rakousko a Prusko (takzvané "trojí dělení Polska"), což vydrželo až do první světové války.

O své historické území tak museli Poláci výrazně bojovat, například během takzvaného velkopolského povstání proti nadvládě Němců. Díky tomu byla polská armáda triumfujícími státy Dohody prohlášena za oficiálního spojence, obdobně jako tomu bylo v případě československých legií. Polsku navíc hrálo do karet také to, že spojenci zde chtěli mít silný stát, který by dokázal čelit rozpínání ruských bolševiků na západ. To se ostatně během polsko-sovětské války, kdy se v roce 1920 podařilo Polákům zastavit a odrazit invazi bolševiků u Varšavy, ukázalo jako funkční nápad.

Jednou z oblastí, po níž obnovené Polsko toužilo a považovalo ji za svou, bylo ale i Těšínsko náležící Československu. A právě územní spory o Těšínsko se staly jablkem sváru mezi mladými republikami a krátce po skončení Velké války vedly až k otevřenému konfliktu mezi Československem a Druhou Polskou republikou.

Kdo má větší nárok?

Těšínsko již od dob Jana Lucemburského náleželo k zemím Koruny české. Spojenci Čechoslovákům garantovali hranice v historické podobě, a Pařížská mírová konference tak toto území přiřkla právě naší první republice. Vedle historických nároků Čechů tu ale byly i polské nároky, především národnostního ražení. Těšínsko bylo velkou měrou obýváno Poláky a dle sčítání lidu ještě za Rakouska-Uherska v roce 1910 uvedla většina obyvatel, že jejich primárním jazykem je právě polština (přes 50 procent), zatímco k češtině se hlásilo pouze necelých 27 procent obyvatel.

Velkou roli v celé věci hrál i fakt, že toto území mělo velký význam pro průmysl a nalézaly se zde značné zásoby černého uhlí. Pro Československo bylo rovněž důležité, že na Těšínsku leželo jediné železniční spojení Českých zemí s východním Slovenskem - Košicko-bohumínská dráha.

Navzdory spojeneckým dohodám a přes protesty Čechoslováků tak Poláci obsadili Těšínsko již na přelomu října a listopadu 1918 a místní polský národní výbor území prohlásil za součást Polska. V rámci uklidnění napětí mezi zeměmi vznikla 5. listopadu dohoda o prozatímním rozdělení území, která ale byla pro Československo značně nevýhodná, neboť Polsku v jejím rámci připadly více než tři čtvrtiny sporné oblasti, včetně již zmiňované, pro Čechoslováky důležité tratě na východní Slovensko.

S prozatímním rozdělením výrazně spokojenější Polsko začalo ale podmínky záhy porušovat. V rozporu s dohodou na Těšínsku začaly odvody do polské armády a měly se zde konat i plánované polské volby do Sejmu. Československo se proti počínání svého souseda ostře ohradilo a protestovalo proti odvodům a konání voleb na sporném území, což polská strana ignorovala. Čechoslováci tak nakonec vzdali diplomatické snahy. V půlce ledna bylo v Praze rozhodnuto, že se spor bude řešit vojenskou silou.

Hrdina jak z románů

Vojenskou akcí byl pověřen legendární Josef Šnejdárek, v té době podplukovník, který se teprve na začátku roku vrátil z Francie, kde na západní frontě válčil jako legionář. Sám Šnejdárek je fascinující postavou a jemu podobného člověka bychom v české historii hledali jen stěží. Většina jeho života, který byl neodmyslitelně spjat s armádou, připomíná spíše příběh neohroženého dobrodruha z brakových románů, než skutečného smrtelníka.

Šnejdárek za sebou v době střetu o Těšínsko měl již velmi bohatou vojenskou historii. V mládí v 90. letech 19. století sloužil v rakousko-uherské armádě, kde se kvůli své dobrodružné povaze tak nudil, že v rámci svojí dovolené vstoupil do turecké armády, na jejíž straně se účastnil boje proti Řekům. Jeho neposedná povaha ho následně dovedla do francouzské cizinecké legie, kde přesto, že by mu byla uznána jeho hodnost z c. k. armády, raději začínal od píky.

Šnejdárkova autobiografie "Co jsem prožil", původní vydání z roku 1939 | zdroj: Repro trhknih.cz

V rámci legie sloužil ve francouzských koloniích v severní Africe, Sahara se stala jeho druhým domovem a pro její drsnost si ji doslova zamiloval. Imponoval mu život beduínů a zhlédl se v místní kultuře a náboženství. "Mám rád Mohamedány, protože ctí Korán. Korán, to je děsná přísnost, ale i děsná spravedlnost. Jako celá Afrika," zmiňuje se například ve své knize, která vyšla pod názvy Co jsem prožil a Pochoduj, nebo zemři (neoficiální heslo cizinecké legie).

První světová válka dostala Šnejdárka na západní frontu, kde se následně shledal s československými legionáři, a po Velké válce se s nimi vrátil do vlasti, kterou před lety opustil. I v době, kdy bylo rozhodnuto, že povede armádu na Těšínsko, byl Šnejdárek stále oficiálně vojákem francouzské armády (formálně ji opustil až v roce 1927, kdy rovněž teprve přijal československou státní příslušnost).

Sám Šnejdárek ve své knize vzpomíná takto: "Dne 16. ledna 1919 jsem byl zavolán do pracovny Václava Klofáče, ministra národní obrany. V jeho kanceláři byl také přítomen dr. Josef Scheiner, generální inspektor a jak známo starosta Sokola. Ministr Klofáč se ujal slova. Stěžoval si na jednání Poláků na Těšínsku, že Poláci již zabrali Těšín, Karvinsko-orlovské doly, že zabrali Bohumín a blíží se Moravské Ostravě. Zakončil těmito slovy: Tak to již nejde dál! Ministerská rada se rozhodla, že jest nutno obsaditi Těšínsko a hlavně zajistiti úplně Košicko – Bohumínskou dráhu. Usnesla se, že toto obsazeni provedete vy jako nejvyšší velitel operující armády."

Vzhůru na Těšínsko

Na polské straně proti podplukovníku Šnejdárkovi stanul generál František Xaver Latinik. Je třeba říct, že obě mladé země zatím neměly úplný pořádek ve svých armádách. Hlavní silou Šnejdárkova vojska se stali především další navrátilci z legií z Francie a Itálie. Na obou stranách také bojovaly tisíce československých a polských dobrovolníků.

Rovněž si ani jedna strana nemohla dovolit poslat na Těšínsko výrazně větší vojenskou sílu. Poláci totiž tou dobou byli zároveň v otevřené válce s dalším nově vzniklým státem - Západoukrajinskou lidovou republikou. Také dosud neutichlo velkopolské povstání proti Němcům. Čechoslovákům se zas stále nevrátili všichni legionáři a velká část vojenských jednotek byla vázána na Slovensko, na které si brousili zuby Maďaři.

Šnejdárek si založil vojenský štáb v Moravské Ostravě, v jejímž okolí shromáždil i své vojsko. Ještě jednou se rozhodl zkusit vyřešit spor bez střílení v naději, že příchod československé armády Poláky přesvědčí o tom, že už jdou jakékoliv žerty stranou. Šnejdárek se tak v dopoledních hodinách 23. ledna v doprovodu čtveřice důstojníků z Francie, Itálie, Anglie a USA vydal za generálem Latinikem do jeho štábu v Těšíně a naposledy ho vyzval, aby se polské jednotky stáhly ze sporného území.

Českoslovenští legionáři z Francie na Těšínsku | zdroj: Repro Wikipedia

Generál Latinik to dle Šnejdárkových vzpomínek odmítl slovy "Těšínsko nevyklidíme a budeme se bránit do poslední kapky krve". Což sám český podplukovník obdivoval jako "odpověď pravého vojáka a vlastence hrdého na slavnou minulost polskou" a celkově ve svých pamětech o svém polském protivníkovi mluvil vždy se značnou úctou.

Konfliktu se už nedalo nijak předejít. Třiadvacátého ledna 1919 ve 13:00 se tak československá vojska dala na pochod a oficiálně začala takzvaná sedmidenní válka. Sám podplukovník Šnejdárek to okomentoval slovy: "Nepřátelství bylo zahájeno. To byl počátek tragédie, při níž Čechoslováci a Poláci navzájem prolévali krev."

Československé jednotky tvrdě postupovaly vpřed. Rychle se jim povedlo obsadit Bohumín a Orlovou, tužší boje je čekali v Karviné, kde se proti nim aktivně zapojila i značná část místního obyvatelstva. Některá města a obce byly později obsazeny úplně bez boje (například 27. ledna samotný Těšín), když se polská vojska zaskočená razantním postupem Čechoslováků stáhla za řeku Vislu.

Šnejdárek, kterému navíc postupně přicházely další posily, nepolevoval a byl rozhodnutý jít ještě dál, obsadit Skočov a následně Poláky zatlačit až za Bělou, tedy za úplnou hranici Těšínska. Na nátlak státu Dohody ale nakonec po sedmi dnech války o Těšínsko vydalo ministerstvo národní obrany rozkaz boje zastavit.

"Když jsem již byl zatlačil Poláky za Vislu a sám tuto řeku na několika místech překročil, dostal jsem od své vlády telegram, abych zastavil nepřátelství, jelikož účelu boje bylo dosaženo. (...) Generálu Latiníkovi jsem vzkázal, že ve smyslu rozkazu svého ministra národní obrany Klofáče zastavuji zatím nepřátelství přesně o půlnoci. Padne-li však po této lhůtě z polské strany jediná rána, že budu pokračovati v útoku," vzpomíná ve své knize Šnejdárek.

Nekončící kontroverze

Sedmidenní válka tak skončila, ač oficiální příměří bylo podepsáno až 26. února. Celý spor byl definitivně uzavřen ještě mnohem později - 28. července 1920, kdy spojenecká konference rozhodla udělat pevnou hranici podle řeky Olše, čímž bylo mezi Čechoslováky a Poláky rozděleno město Těšín. První republika tak mohla slavit úspěch, protože získala všechny strategické body, o které usilovala, jako byla již zmiňovaná Košicko-bohumínská dráha. Vztahy mezi Československem a Polskem byly negativně poznamenány na celé meziválečné období.

Během války na Těšínsku těžce zapracovala i propaganda. Obě strany se navzájem vinily z nejrůznějších zvěrstev, jako mučení civilního obyvatelstva i vojenských zajatců. Dle klevet měli Čechoslováci polským vojákům vydloubávat oči a Poláci zas zajatcům odřezávat části obličeje případně přirození. Poláci také například strašili tím, že Čechoslováci jsou nebezpeční neznabozi, kteří jsou zapřisáhlí nepřátelé katolické církve, a na Těšínsku se tak vyřádili na církevních památkách.

Podplukovník Šnejdárek trochu v žertu vzpomíná rovněž na to, jak byl Poláky údajně přezdíván: "Nesmím zatajit, že jsem přes to měl u Poláků přezdívku Waligura. Waligura je v polských pohádkách chlap, který žere děti. Nesl jsem tento titul klidně, protože jsem v tom směru měl naprosto čisté svědomí."

Vzhledem k délce konfliktu nebyly ztráty na obou stranách příliš velké. Na československé straně padlo prý kolem padesáti vojáků, na polské údajně 92.

Spor o Těšínsko je dodnes velmi živým tématem, čemuž pomohlo i dění v roce 1938, kdy Poláci využili situace kolem německého zabráni Sudet a Těšínsko anektovali. A stejně jako po první světové válce i na konci té druhé zde opět hrozil otevřený konflikt mezi obnoveným Československem a Polskem, čemuž nakonec zabránil Sovětský svaz.

Zničený polský nápis v Bystřici v roce 2010 | zdroj: Profimedia

Dodnes panující vášně z konfliktu dokazují například situace kolem pomníků na Těšínsku. Třeba ten, který připomíná právě podplukovníka Josefa Šnejdárka, byl v roce 2012 poškozen neznámými vandaly a označen hákovým křížem visícím na šibenici. Na přelomu let 2009 a 2010, kdy byly po Těšínsku rozmísťovány dvojjazyčné cedule (názvy ulic, dopravní značky apod.), se zase ve velkém ničily a kradly polské nápisy.