V těchto dnech si připomínáme sto let od konce první světové války, u nás pochopitelně zastíněný pro naší zemi významnějším vznikem samostatného Československa, který 28. října o dva týdny předběhl uzavření míru mezi tou dobou již osamoceným Německem a státy Dohody. První světová válka tak byla oficiálně ukončena 11. listopadu (dnes slaveného jako Den válečných veteránů) 1918 v symbolických 11 hodin.

Žít však v představě, že si tím většina Evropy na nějakou dobu úplně oddechla a válčení okamžitě přestalo, by bylo mylné. Takzvaná Velká válka sice skončila, na mnoha místech ale zbraně nestačily ani utichnout a vojáci už mašírovali do nových konfliktů.

Velkou měrou k tomu přispělo poválečné uspořádání Evropy a vznik řady nových států, které se snažily vybojovat si své místo na slunci. Mezi takové patřilo rovněž Československo, jehož vojáci museli i po skončení první světové války za mladou republiku bojovat na řadě front, a to nejen v Evropě.

Přesuňme se teď daleko na východ do Ruska, kde se za první světové války zformovaly Československé legie bojující na straně Dohody proti Ústředním mocnostem. Velká válka zde kvůli bolševické revoluci a následnému vypuknutí občanské války skončila již s předstihem, když sovětská vláda s Ústředními mocnostmi uzavřela 3. března 1918 brestlitevský mír.

Pro bolševiky byla sice mírová smlouva značně nevýhodná (museli se vzdát rozsáhlého území kolem východní fronty), mohli se tak ale začít více soustředit na upevňování své moci v občanskou válkou zmítaném Rusku a na boj proti bělogvardějcům.

Směr Vladivostok

Odstavením Ruska od bojů první světové války tak přítomnost Československých legií z velké části ztratila smysl. Původní plán legionářů byl co nejrychleji se dopravit přes severní ruské přístavy Murmansk a Archangelsk do Francie a zapojit se do bojů na západní frontě. Ostatně v minulosti se tak už stalo, již v říjnu 1917 odtud vyplul transport legionářských posil do Francie.

Plán se nakonec ukázal jako neprůchozí, a bylo tak rozhodnuto, že se Československé legie přesunou po transsibiřské magistrále na východ do Vladivostoku, odkud budou značnou oklikou dopraveny na západní frontu. Celou věc ale zkomplikovaly neshody s bolševiky, které postupně eskalovaly v otevřený konflikt.

S tím je spojen především takzvaný čeljabinský incident ze 14. května 1918, kdy se skupinka Čechoslováků na nádraží střetla s rakousko-uherskými zajatci. Jeden z vojáků c. a k. armády údajně po procházejícím legionáři hodil těžký železný předmět a zasáhl ho do hlavy, za což jej Čechoslováci na místě ubili k smrti. Za to byla skupina legionářů zadržena místním sovětem, tři dny poté je ale osvobodili jejich spolubojovníci, kteří kvůli tomu proti místním bolševikům použili sílu.

Čechoslováci na transsibiřské magistrále, obrněný vlak "Orlík" | zdroj: Profimedia

Legionáři se proto rozhodli vojensky ovládnout magistrálu, což se jim z velké části podařilo, a aktivně se tak zapojili do bojů ruské občanské války. Během toho se jim rovněž povedlo zablokovat vlaky s vojáky ústředních mocností, kteří se vraceli ze zajetí na frontu. Jednalo se až o několik stovek tisíc německých a rakousko-uherských vojáků, a dle některých odhadů tak tímto způsobem legie dokázali první světovou válku zkrátit až o půl roku.

Domů ještě nejedeme

Pak přišel vznik samostatné Československé republiky a následný konec Velké války. Již značně demoralizování legionáři (například těsně tři dny před vyhlášením samostatného Československa spáchal v Rusku sebevraždu známý plukovník Josef Švec poté, co vojáci odmítli plnit jeho rozkazy), kteří si na Sibiři mnohé vytrpěli, tak doufali v brzký a rychlý návrat domů. Světové mocnosti však měly poněkud jiné plány.

Spojenci v čele s Francií, Velkou Británii a USA se rozhodli zasáhnout do ruské občanské války na straně "bílých" a potlačit bolševickou revoluci. Hlavní páteří intervenčních sil se měli stát právě ostřílení Čechoslováci zkušení v držení magistrály. Nově vzniklá republika si nemohla dovolit odmítnout spojence, bez jejichž podpory by pravděpodobně nikdy nevznikla a neměla šanci se udržet.

V rámci těchto pro legionáře neblahých zpráv navštívil vojsko na Sibiři sám ministr vojenství Milan Rastislav Štefánik společně s francouzským generálem Mauricem Janinem, jenž byl pověřen vrchním velením všech spojeneckých vojenských sil na Sibiři. Československým vojákům bylo slíbeno, že ostatní spojenci se k nim brzy připojí, společně s bolševiky zatočí a jako vítězové se nakonec triumfálně vrátí do vlasti přímou západní cestou přes Moskvu osvobozenou od bolševiků.

To se však nikdy nestalo. Spojenecká pomoc pro "bílé" v čele s admirálem Alexandrem Kolčakem se ve výsledku projevila především materiálně. Britové ruské bojovníky proti bolševikům podpořili částkou takřka 100 milionů liber, Francie podporovala admirálova vojska přibližně osmnácti miliony franků měsíčně, Spojené státy zas bělogvardějcům poskytly na milion ručních granátu, 600 tisíc pušek a další vojenské vybavení, včetně kulometů a polních děl.

Američtí vojáci ve Vladivostoku | zdroj: Repro Wikipedia

Spojenci do Ruska vyslali i vlastní vojenské jednotky, například prezident USA Woodrow Wilson postupně na Sibiř vypravil na 60 tisíc amerických mariňáků. Ve většině případů se však jednalo spíše o symbolické posily, které se pohybovaly a hlídkovaly především ve Vladivostoku a jeho okolí a do otevřených bojů se prakticky nezapojovaly.

Výraznou výjimkou byli Japonci, kteří v rámci spojeneckých expedičních sil vypravili 75 tisíc vojáků a aktivně bojovali. Nešlo jim však tolik o boj proti bolševismu a podporu "bílých", jako spíše o upevnění vlastní moci ve východní Asii, na kterou si rozšiřující se Japonské císařství brousilo zuby (například již od roku 1910 byla v moci Japonců Korea).

Konec intervence

Jako velký problém se nakonec ukázal rovněž spojenci podporovaný admirál Kolčak, který se začal projevovat jako brutální autokratický tyran, jemuž nebyly cizí popravy více než stovky tisíc lidí, vypalování vesnic a další zvěrstva. Admirál byl nakonec zajat právě Čechoslováky, kteří ho měli podle původních plánů bezpečně odvést z Ruska. V Irkutsku byl výměnou za bezpečný průjezd vydán místním menševikům, ti ho nakonec předali bolševikům, kteří Kolčaka 7. února 1920 popravili.

"Pán Sibiře" admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak | zdroj: Profimedia

Ze zahraniční intervence, která prakticky pořádně ani nezačala, tak nakonec sešlo a spojenci se rozhodli ze Sibiře úplně stáhnout (výjimku tvořili pouze již zmiňovaní Japonci, kteří zde vydrželi až do roku 1922).

Pro Československé legie to ve výsledku byla jistě příjemná zpráva vzhledem k tomu, že už nemusely krvácet v cizí válce, která se jich přímo netýkala. Postupně se tak legionáři začali přesouvat do Vladivostoku a následně z přístavu zamířili buď "kolem světa" přes Ameriku, nebo jižní cestou kolem Asie.

Poslední legionářský transport z Vladivostoku vyplul 2. září 1920, někteří legionáři si tak válku a pobyt na Sibiři protáhli takřka o dva roky. Těmito transporty bylo evakuováno téměř 68 tisíc lidí, z toho legionářů bylo přibližně 56 tisíc, zbytek představovali civilisté.

Legionáři, kteří museli kvůli podpoře spojeneckých mocností válčit v daleké a jim cizí občanské válce, však nebyli jediní českoslovenští vojáci, pro něž válka 11. listopadem 1918 neskončila. Výstřely pušek a rozkazy k útokům a boji byly slyšet i přímo v pohraničí nově vzniklé republiky. O tom ale až někdy příště.