Kdo by neznal tethrippon, tedy závody vozatajů na dvoukolových vozech tažených čtyřmi koňmi, které jsou neodmyslitelnou součástí středomořské antické kultury.

Tento legendární antický sport vznikl ve starověkém Řecku a pravděpodobně má původ ve vojenství, kdy podobné válečné povozy tažené koňmi používali řečtí válečníci. Z vojenství však vozy postupně zmizely, uchytily se ale právě jako velmi oblíbená sportovní disciplína, která se stala nedílnou součástí Panhelénských slavností, včetně antických olympijských her.

Vozatajství zde bylo tak oblíbené, že se rovněž odrazilo v řeckém antickém umění. Příkladem je například socha Vozataj delfský nebo Pindarovy básně, popisující právě tethrippon.

Následně tuto zálibu od Řeků, podobně jako spoustu jiných kulturních záležitostí, přejali Římané, u nichž se energické a mnohdy brutální závody vozatajů těšily ještě větší popularitě a dosáhly svého historického vrcholu.

Vozatajská sláva

I dnes si nejspíše jako první věc, když se zmíní antické vozatajské závody, většina lidí představí židovského šlechtice Ben Hura, který ve stejnojmenném románu od Lewise Wallace (případně jedné z filmových adaptací) závodí právě v římské éře.

Slavnou stavbou a oblíbeným cílem turistů je rovněž právě římský Circus Maximus, velké antické sportoviště, které bylo určeno především pro vozatajské závody. O římské posedlosti vozatajstvím svědčí i to, že římský šampion Gaius Appuleius Diocles, působící ve 2. století našeho letopočtu, je některými historiky považován za vůbec nejlépe placeného sportovce v dějinách lidstva.

Diocles za svůj život absolvoval více než čtyři tisíce závodů, z čehož jich 1462 vyhrál, a přišel si tak během svého života na takřka 36 milionů stříbrných sesterciů. To v roce 2016 historik Peter Struck odhadl přibližně na patnáct miliard dolarů.

zdroj: Profimedia

Již ve starověkém Římě rovněž panovalo otevřené nepřátelství mezi fanatickými příznivci jednotlivých vozatajských klubů, které po většinu historie existovaly čtyři a dělily se podle barev na bílý, modrý, červený a zelený. Dnešní rvačky sportovních fanoušků tak rozhodně nejsou záležitostí moderní doby.

S nástupem křesťanství postupně popularita tethripponu v Evropě opadla, ač například v Konstantinopoli v byzantské říši se závody vozatajů konaly až do 15. století, než byl dnešní Istanbul v roce 1453 dobyt osmanskou říší.

Úplný konec tohoto antického sportu ale ve skutečnosti nenastal, ač by se to mohlo zdát. Objevil se totiž znovu na počátku 20. století, jen s jednou výraznou a poněkud šílenou změnou: Vozy místo koní tahaly motocykly. Ano, čtete skutečně správně.

Mechanizovaný Ben Hur

U této motorizované moderní obdoby antického vozatajství se vžil název "Motorcycle Chariot Racing" a v meziválečném období se podobné závody a představení konaly v USA, Evropě nebo Austrálii. Z čehož se zachovala řada dechberoucích fotek i filmových záběrů.

V této době mimochodem slavila úspěch i první filmová adaptace (tehdy ještě němá) již zmiňovaného Bena Hura a rovněž původní kniha, která vyšla v roce 1880, byla stále populární. Tematika Ben Hura tak v souvislosti s motorovými vozataji byla často zmiňována. V jednom z dobových záběrů můžeme komentátora slyšet pronést například hlášku: "Všechno je dneska mechanizované, tak proč ne Ben Hur?"

zdroj: Repro Twitter

Dle dobových článků původně vznikaly jednoduché vozy vyrobené ze sudů od vína s přidanými koly z automobilů napojené jednoduše na jeden motocykl. Prakticky se tak jednalo o obyčejný stylizovaný přívěs. Navíc na motorce seděl řidič a druhý člověk, který stál na místě vozataje, stroj nijak neovládal.

Následně ale přišly mnohem šílenější verze, kdy se řidičem stal sám vozataj, který ovládal motorky přímo z povozu pomocí opratí napojených na řidítka. Počet takto ovládaných motocyklů byl různý - od jednoho do čtyř. Vozy byly pochopitelně zdobením stylizovány právě do tehdejší představy antického tethripponu a rovněž jejich řidiči se oblékali do kostýmů připomínajících tógy, nebo i části zbrojí římských legionářů.

zdroj: Repro Twitter

Perfektní šílenost

Bohužel se o tomto fenoménu krom řady vizuálních materiálů nezachovalo příliš mnoho podrobnějších informací, s výjimkou několika dobových článků popisujících převážně konkrétní akce. Podle všeho se tak v případě motorizovaných vozatajů jednalo převážně o vizuálně atraktivní show určenou čistě pro pobavení diváků, nikoliv o skutečné soutěžení, kde by si závodníci šli ostře po krku, jak to známe ze scén z Bena Hura.

Nejlépe popsané jsou závody z roku 1936, které se v rámci policejního karnevalu konaly v australském Sydney. Policisté Nového Jižního Walesu zde předvedli své povozy řízené dvojicí motorek a představení bylo dokonce nafilmováno.

zdroj: YouTube.com

Dobové záběry, na nichž se v podřepu zběsile prohánějí kostýmovaní vozatajové držící se pouze svých opratí, působí skutečně adrenalinově. Není divu, že právě Austrálie je domovem Šíleného Maxe.

Dokonce i dnes existují nadšenci, kteří se tomuto neobvyklému koníčku věnují. Rovněž populární pořad Top Gear v jedné ze svých živých show představil povoz tažený čtveřicí mopedů, i když nejisté opratě vyměnili za jedna společná řidítka.

Takovýto fenomén by si jistě zasloužil pořádnou renesanci. Kdo by se nechtěl podívat na něco tak šíleného, zábavného a nadupaného, jako je pořádný závod povozů tažených motorkami?