Nejvíce nových portugalských emigrantů (32 300) podle zveřejněných údajů opět zamířilo do Velké Británie, která se v posledních letech stala oblíbenou cílovou zemí. Výrazně méně jich směřovalo do tradičně vyhledávané Francie (18 400), do Švýcarska (12 300) a Německa (9 200).

Tisíce portugalských imigrantů přijalo i Norsko, Lucembursko a bývalé portugalské kolonie v Africe - Angola a Mosambik. Hlavně v první jmenované z nich poskočil počet portugalských imigrantů oproti roku 2014 o třetinu na necelých sedm tisíc.

Složení Portugalců odcházejících za prací a mnohdy natrvalo do zahraničí se příliš nezměnilo: podíl mužů a žen byl vyrovnaný, nejčastěji šlo o osoby v produktivním věku se základním nebo středním vzděláním. V roce 2015 se nicméně potvrdily jisté dlouhodobé trendy.

Nadále rostl podíl emigrantů s vysokoškolským vzděláním a zvyšuje se jejich průměrný věk; o něco více dnes zemi opouštějí i osoby nad 65 let. Kromě toho existují významné rozdíly mezi skladbou emigrantů do jednotlivých států - například lidé s nejvyšším vzděláním a kvalifikací si za svůj cíl vybírají Angolu, Mosambik, Brazílii a Velkou Británii. Británie, zejména Londýn a jeho metropolitní oblast, pak přitahují nejvíc mladých lidí, zřejmě díky jejich znalosti angličtiny.

Počet 110 tisíc emigrantů za rok 2015 se nijak nevymyká číslům za předchozí léta. Od roku 2010, kdy na Portugalsko tvrdě dolehla ekonomická krize, řešilo nedostatek pracovních příležitostí právě tímto způsobem zpravidla víc než sto tisíc osob ročně.

Záhada toulavých Portugalců

 

Všeobecně se však očekávalo, že s postupným návratem růstu a snižováním nezaměstnanosti bude počet Portugalců odcházejících do zahraničí výrazně klesat, zatímco počet navrátilců se bude zvyšovat.

Vlády s touto vidinou dokonce zavedla motivační programy, třeba loňský VEM, zaměřený na podporu podnikatelských projektů mladých emigrantů částkou až půl milionu korun. Žádný výrazný efekt to ale nemělo.

Hlavním důvodem je samozřejmě stále vysoká celková nezaměstnanost - dnes se pohybuje kolem 11 procent - a především nezaměstnanost mladých lidí. Ta podle údajů statistického úřadu ve věku do 24 let dosahuje 27 procent, a přestože klesá, je pořád pátá nejvyšší v celé Evropské unii.

K nezaměstnanosti je třeba připočíst slabé vyhlídky zajímavého pracovního uplatnění pro mladou generaci, protože Portugalsko má jen málo průmyslu a špičkových technologických firem, a velmi nízké platy (včetně platů vysokoškoláků) v porovnání se starými členskými státy Evropské unie. Mzdy přitom v krizovém období klesaly, zato přímé i nepřímé daně výrazně rostly.

Jenže to samo o sobě nevysvětluje, jak je možné, že Portugalců na počet obyvatel odchází výrazně víc lidí než z ještě postiženějších jihoevropských zemí. Například sousední Španělsko, kde celková nezaměstnanost přesahuje 20 procent a u mladých do 24 let činí neuvěřitelných 43 procent, opustilo v roce 2015 sto tisíc lidí při skoro pětkrát vyšším počtu obyvatel.

Také z krizí vůbec nejpostiženějšího Řecka odešlo od roku 2008 o zhruba 200 tisíc méně lidí než z Portugalska. Výzkumy navíc ukazují, že mladá generace v Portugalsku patří mezi ty nejvíce nakloněné emigrovat za prací v celé Evropské unii.

Koloniální dědictví a další faktory

Klíč k hlubšímu pochopení současného trendu je tak možná v historii. Snad by bylo až moc přitažené za vlasy spojovat neobvyklou mobilitu Portugalců s obdobím námořních objevů. Zcela jistě ale není přitažené za vlasy připomenout poměrně nedávnou éru koloniální říše, rozkládající se na několika kontinentech až do roku 1974.

Mezi mateřskou zemí a jednotlivými koloniemi se od nepaměti stěhovaly statisíce Portugalců a vytvářely v nich početné komunity, z nichž se sice většina po vyhlášení nezávislosti obsazených území nuceně vrátila do vlasti, ale v posledních dekádách se díky stabilnějšímu prostředí znovu obnovují.

Oboustranná migrace v rámci bývalého koloniálního panství je díky stejnému jazyku a kulturním podobnostem vlastně přirozená a její směr a intenzita se mění podle ekonomické situace v jednotlivých zemích.

Dlouhou historickou tradici má i emigrace do Evropy. V uplynulém roce slavila muzea po celé Francii výročí sto let příchodu portugalské diaspory, která má svůj původ v období první světové války, kdy portugalská vláda vyslala dvacet tisíc dělníků a expediční sbor do konfliktem trpící Francie.

Mnoho dělníků a přeživších vojáků v zemi zůstalo a stalo se zárodkem komunity, jež se v následujících desetiletích rozrostla na největší na světě. Primární motivací pro odchod do Francie v období salazarovské diktatury přitom nebyla špatná ekonomická situace a pracovní příležitosti, i když venkov bezpochyby trpěl bídou. Bylo to pronásledování politických oponentů brutální tajnou policií PIDE a neochota nastoupit povinnou vojenskou službu v krvavém období potlačování povstání v koloniích.

Francie zároveň v tuto dobu téměř nekriticky přijímala statisíce námezdních pracovníků z celého světa, a tak se pašování Portugalců do vysněného cíle rozrostlo na byznys srovnatelný s dnešním pašováním migrantů ze zemí Blízkého východu. O hrůzných podmínkách tohoto pochodu, kdy emigranti cestovali pěšmo přes hranice dvou diktatur a několikero horských pásem, koncem 60. let ve Francii vznikaly i filmy.

Po pádu autokratického režimu se samozřejmě část diaspory včetně intelektuální elity národa vrátila do Portugalska, avšak statisíce Portugalců se kvůli vyššímu životnímu standardu a možnosti slučování rodin rozhodly zůstat.

Nemalé množství Portugalců má díky tomu v současnosti příbuzné ve Francii nebo případně v dalších francouzsky mluvících zemích, jako je Lucembursko, Belgie a Švýcarsko, což přirozeně usnadňuje jejich emigraci.

Velkou výhodou je také rozsáhlá imigrantská infrastruktura - ve Francii za desítky let fungují portugalské školy a školky, noviny, nakladatelství, kulturní centra a podobně. Portugalci zde tvoří největší evropskou imigrantskou komunitu a v celkové statistice se umísťují hned za osobami alžírského a marockého původu.

Británie a Německo rovněž přilákaly desetitisíce portugalských migrantů v období diktatury, jejich význam se nicméně zvyšuje v poslední době, jak se Německo stává ekonomickým hegemonem v Evropě, zatímco Francie samotná trpí hospodářskými obtížemi, a jak se mladá portugalská generace učí častěji anglicky než francouzsky.

Stěhovací tradice

V Portugalsku zkrátka existuje dlouhá a osvědčená tradice reagovat na momentálně špatné životní podmínky odchodem do zahraničí, k čemuž napomáhá volný pohyb osob v rámci Evropské unie a již zavedené diaspory v cílových státech.

Celkově mimo mateřskou zemi dnes žije na dva a půl milionu lidí narozených v Portugalsku, což je na počet obyvatel jedna z největších emigrantských komunit v Evropě. A to není řeč o dalších milionech osob portugalského původu na "starém kontinentu" i ve světě. Společnost je na emigraci zvyklá a dalo by se říct, že ji dokonce podporuje, protože panuje dlouhá desetiletí zažitá představa, že Portugalsko není místo k žití pro mladé.

Tato skutečnost může mít krátkodobě pozitivní dopady - snížení počtu nezaměstnaných, menší nápor na pracovní trh a zároveň na státní rozpočet kvůli vyplácení různých sociálních dávek. Negativa však zjevně převažují.

Portugalsko přichází o peníze vynaložené na financování bezplatného studia na relativně kvalitních státních školách, jehož benefity následně využívají jinde. S mladší generací ze země odchází inovace, nápady a nové podnikatelské projekty, zatímco společnost rychle stárne a celkový počet obyvatel klesá. Odhaduje se, že za třináct let jejich počet se propadne pod deset milionů - a do roku 2060 asi na pouhých sedm milionů, což odpovídá roku 1930.

Jistým řešením by mohlo být zvýšení počtu imigrantů, jenže ani ti se do země nehrnou - desítky tisíc Brazilců a Afričanů z bývalých kolonií odešlo uprostřed poslední ekonomické krize a velký zájem neprojevují ani uprchlíci, kteří podobně jako sami Portugalci dávají přednost bohatším zemím na sever od Pyrenejí.

A tak se zatím zdá, že je Portugalsko odsouzeno uvíznout v začarovaném kruhu, kdy mladší odchází kvůli špatným ekonomickým vyhlídkám, a dlouhodobé ekonomické vyhlídky se dostatečně nelepší, protože mladí lidé odcházejí do zahraničí.