Na nedělní mši za přítomnosti krále a jeho doprovodu v malé vesnici Muge byl 4. prosince 1496 vydán edikt, který nařizoval do osmi měsíců vyhnání všech židů z Portugalska.

"Jsme přesvědčení, že židé, zarputilí ve své nenávisti vůči svaté víře katolické našeho Pána Ježíše Krista, spáchali a pokračují v páchání strašlivých skutků a strašlivého rouhání napříč naší říši," píše se v dokumentu, který předznamenal konec tehdy zřejmě nejvýznamnější a nejvíce prosperující židovské komunity v Evropě. 

Jenže král Manuel I. byl pod tlakem svých sousedů, a pokud se chtěl oženit s mladou španělskou princeznou, neměl na výběr: stejně jako Španělsko i Portugalsko muselo být očištěno od "nepřátel Krista". 

A tak se stalo. V průběhu následujících měsíců byli židé vystaveni bezprecedentní šikaně. Synagogy a náboženské školy byly prodány a staly se z nich kostely, domy soukromníků nebo dokonce věznice. V jiných případech byly srovnány se zemí. Podobný osud potkal židovské hřbitovy – ten největší v Lisabonu se proměnil v pastvinu. Rituální předměty a oděvy a všechny texty v hebrejštině byly zabaveny, aby mohly být později hromadně spáleny na náměstích.

To ale nebylo to nejhorší. Stát nezabavil jen předměty, ale dokonce židovské děti, které při nočním zátahu na Velikonoce roku 1497 ukradl z domů jejich rodičů, aby je rozdělil mezi křesťany po celém Portugalsku na převýchovu.

Takový krok šokoval i křesťanské současníky; třeba biskup z Lamega s hrůzou psal o dětech tahaných za vlasy ke křtitelnici za křiku otce prosícího o smrt. Bez milosti odebrány byly všechny děti do čtrnácti let a v některých případech ještě starší.

Takto drastické nařízení mělo zlomit víru portugalských židů, aby místo odchodu raději přestoupili na křesťanství. Král Manuel si tím chtěl pojistit, že zároveň splní očekávání svých mocnějších sousedů a přitom nepřijde o důležitý zdroj příjmu.

Mnozí židé konvertovali kvůli navrácení svých potomků, jiní se nechali zlomit hroznými podmínkami při čekání na odjezd z lisabonského přístavu, kde byli nuceni měsíce žít ve špíně a vlastních výkalech. Teprve pak jim bylo dovoleno odplout směrem do Maroka a dál do Osmanské říše. Stovky z nich přitom při tomto čekání raději zvolili sebevraždu.

Portugalsko následovalo španělskému příkladu, kde byli židé za podobných okolností donuceni ke konverzi nebo k odchodu o několik let dřív (1492). Tyto dva státy nebyly jedinými, kde došlo k podobnému vypovězení celé židovské komunity – před nimi to udělala Francie i Anglie.

Na rozdíl od jiných případů však v Portugalsku a ve Španělsku to zanechalo hluboké trauma, snad i proto, že v následujících desetiletích a staletích se násilím pokřtění židé a jejich potomci stali cílem systematického pronásledování inkvizicí i obětí systémové diskriminace.

Při této další vlně pronásledování se "noví křesťané" rozptýlili doslova po celém světě, některým se však přesto podařilo uchovat si své zvyky a identitu.

Není proto úplnou náhodou, že právě v těchto zemích loni dospěl k úspěšnému konci pokus historickou křivdu alespoň částečně napravit. Prostředkem k tomu má být nárok na španělské a portugalské občanství pro potomky vyhnaných, případně násilně obrácených židů.

Španělský král k této příležitosti dokonce za účasti předních politiků a židovských asociací uspořádal zvláštní setkání v královském paláci v Madridu, kde pronesl emotivní řeč:

"Drazí sefardští židé, děkuji vám za vaši věrnost," řekl shromážděným židům španělského původu z různých zemí a pokračoval: "Děkuji vám, že jste jako vzácný poklad uchovávali svůj jazyk a své zvyky, které jsou také našimi zvyky. Děkuji vám, že láska převážila nad záští a že jste naučili svoje děti milovat naši zemi. Chyběli jste nám!"

Těžko si představit symboličtější gesto než uvítací řeč panovníka, jehož dávní předchůdci zorganizovali vyhnání a pronásledování.

Náprava křivdy staré půl tisíciletí

Jak ale bude nový zákon, nazvaný španělským ministrem spravedlnosti "historickou nápravou", fungovat v praxi?

V případě Španělska jsou podmínky relativně mírné: žadatel o občanství musí do tří let prokázat sefardskou rodinnou minulost prostřednictvím některého z typických příjmení, užívání jazyka ladino (řeč sefardských židů vycházející ze staré kastilštiny) v rodině nebo prostřednictvím "jiných indikací demonstrujících příslušnost k židovské sefardské komunitě".

Pokud je žadatelova minulost shledána v souladu s těmito požadavky, musí následně složit test ze španělštiny a ze znalosti hispánské kultury. Oproti předchozí verzi zákona se žadatel o španělské občanství už nemusí vzdát své původní státní příslušnosti a dokonce ani není povinen žít ve Španělsku.

Portugalský zákon je o něco přísnější, protože pro úspěch žádosti o portugalské občanství musí získat certifikát z jedné ze dvou židovských obcí v zemi, v Lisabonu nebo v Portu. Přičemž židovská obec v Portu proslula tím, že certifikáty vydává pouze osobám židovského vyznání, což kritizují právníci i kolegové z Lisabonu. Zákon totiž o náboženství nijak nehovoří.

Potomkům židovských emigrantů do zemí, jako je Turecko a Maroko, by mělo stačit portugalské příjmení a užívání portugalštiny v rodině, výrazně těžší to však mají lidé z Brazílie a dalších portugalsky mluvících kolonií, kam odešlo množství potomků těch, co byli přinuceni konvertovat.

Ti by měli předložit například záznamy z registrů židovských hřbitovů a synagog, závěti a "další důkazy vypovídající o rodinném spojení se sefardskou komunitou portugalského původu". Zájemci o portugalské občanství nemusí skládat test z portugalštiny, musí ale být trestně bezúhonní.

Je otázka, jestli budou mít zmíněné zákony přijaté ve Španělsku a v Portugalsku nějaký praktický dopad. Přestože některé izraelské noviny předpovídaly "španělský sen" a ironicky se ptaly, jestli se země dokáže vypořádat s miliony nových občanů, žadatelů je zatím málo a velký návrat židovské komunity do starých "domovin" se nedá očekávat.

O portugalské občanství do této chvíle projevilo zájem méně než tři sta lidí, o španělské se zajímá několik tisíc. Těžko se tak vyplní jeden z nevyslovených cílů nových zákonů, kterým snad byla představa o povzbuzení krizí poškozených ekonomik příchodem bohatých židovských občanů.

Ostatně žadatelé o občanství nejsou zdaleka všichni židovského vyznání a podle portugalských statistik pochází ze všech koutů světa, jmenovitě třeba z Turecka, z Panamy, Spojených států a samozřejmě z Brazílie.

V symbolické rovině jsou to ale důležité zákony. Vyhnání sefardských židů zanechalo na kolektivním vědomí obou zemí výrazné stopy a národní trauma v podobě státem podporované inkvizice je stále živé.

Znovupřijetí vyhnanců značí odpoutání se Portugalska a Španělska od minulosti spjaté s pouze jediným povoleným náboženstvím. A kdo ví, třeba zákon postupně přispěje i k tomu, že se do těchto notoricky utlačovatelských států židovský prvek přece jen vrátí a znovu obohatí místní kulturu. Slova španělského krále svědčí o tom, že o to mají upřímný zájem.