Syndrom vyhoření, tedy fáze absolutního vyčerpání, je u nás často zaměňována s přechodnou únavou či leností. Jedná se však o nemoc z povolání, psychickou chorobu, kterou bychom neměli brát na lehkou váhu.

Když vynakládáme na určitou činnost mnoho energie, přichází vyčerpání a je nutné dobít baterky. Ráno však vstaneme a jdeme dál. Syndrom vyhoření nevzniká ze dne na den. Vkrádá se do životů pomalu a nenápadně jako tajný vetřelec a úplně stejně odchází.

„Je to velmi vážný stav. Někteří lidé trpící syndromem vyhoření se mohou cítit absolutně neschopní. Jejich těla říkají ‚ne‘ a přestávají fungovat,“ říká v rozhovoru pro server BBC Worklife kulturní historička a koučka specializující se na syndrom vyhoření Anna Katharina Schaffnerová.

Syndrom vyhoření se projevuje specifickými příznaky, které směřují až ke snížení výkonnosti a produktivity. Patří mezi ně dlouhodobá ztráta energie a chuti k životu, psychické vyčerpání, deprese, negativní přístup k práci a často i k životu a poruchy spánku a soustředění.

Tímto fenoménem 21. století trpí podle Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO) celkem 615 milionů lidí. Každé dítě či teenager a každý čtvrtý dospělý jím bude v určitém okamžiku svého aktivního života postižen, odhaduje organizace při OSN. V Česku je vyhořelý každý pátý člověk, píše se na webu VZP. Tyto údaje pramení z jedné pět let staré studie.

Příliš přehnané nároky

WHO klasifikuje syndrom vyhoření jako nemoc vzniklou chronickým stresem. Schaffnerová vysvětlila, že tento stres vyvolávají mnohdy až přehnané nároky šéfů a manažerů na jejich zaměstnance a pracovní klima s konkurencí na každém kroku.

V době internetu a chytrých telefonů jsme s prací v kontaktu prakticky celý den až do večera, a to ještě v tom lepším případě. Lidem se tak zavírá okno na odpočinek. Stačilo by se přitom odpojit od internetu a nesledovat e-mailové schránky nebo skupinové konverzace na WhatsAppu.

Jako další spouštěče vyhoření Schaffnerová označila nedostatečné odměny a nespravedlivé jednání směrem od vedení: „Nedostatek uznání může způsobit neuvěřitelnou sociální bolest. Podle některých studií může riziko vyhoření zdvojnásobit.“

Stres vyvolává i perfekcionalismus a s tím související nerealistická očekávání od našich vlastních schopností a cílů. „Pokud svou práci posuzujeme velmi přísně, pak je mnohem pravděpodobnější, že vyhoříme,“ varovala Schaffnerová.

Pozorovatel vlastních emocí

Schaffnerová ve své pozici kouče aplikuje takzvanou terapii přijetím a závazkem (ACT therapy), jež spočívá v tom, že pacient čelí svým negativním myšlenkám, avšak stává se nestranným pozorovatelem. Učí se chápat smutek, strach a hněv jako přirozené emoce, s nimiž se v tu chvíli potýkat nemusí, čímž si ušetří energii.

„Pokud máme nerealistická očekávání, můžeme být v životě jenom zklamáni. Snažíme se vybírat jen ty dobré emoce a zbavit se těch, které nemáme rádi, abychom mohli být neustále šťastní,“ upozornila Schaffnerová. Naše pocity však budou vždy kolísat, takže tato marná snaha nevyhnutelně musí vést k vyčerpání.

V dnešní době je normální, že se lidé nechají prací pohltit a jejich identita se stane její součástí. Pak je pro ně opravdu děsivá představa, že by měli dělat cokoli jiného než práci. Čím více pracujeme, tím více zůstávají prázdné ostatní oblasti našich životů. „Teprve když přestaneme pracovat a rozhlédneme se kolem sebe, spatříme tato prázdná místa,“ řekla Schaffnerová.

Recept proti syndromu vyhoření? Najít si i jiné oblasti zájmu, než je práce – ať už je to nějaký koníček či vztah. Prostě cokoli, co mysl potěší a zároveň uklidní. A pokud jsou to aktivity zbavené snahy o vyšší produktivitu a konkurenční rivalitu, tím lépe.