Bělohradský se nedávno na stránkách deníku Právo zastal předsedy hnutí ANO Andreje Babiše. Ve svém článku s názvem Smečka píše, že v politické krizi, kterou máme za sebou, se velmi úspěšná koaliční vláda proměnila ve smečku vrhající se na svého koaličního partnera, který se významně podílel na jejích úspěších.

Za nejdůležitější výhodu současné vlády filosof považuje umění udržovat koalici s antisystémovým hnutím. Bělohradský sociálním demokratům vyčítá, že ve snaze řešit hrozící neúspěch ve volbách zahazují tuto výhodu totální mobilizací proti antisystémovému koaličnímu partnerovi. Podle něj je groteskní omyl myslet si, že vyhnáním "vetřelce" ze systému se v Česku podaří obnovit důvěru lidí v politiku.

Lidem ji podle něj může vrátit jen rozbití zatuhlých "vládnoucích kruhů", čehož lze dosáhnout pouze v konfrontaci s antisystémovými hnutími v politicky produktivních koalicích, nikoli v sekretariátech "standardních" stran. Bohužel nevíme, jak si Bělohradský produktivní koalici s antisystémovým hnutím, konkrétně tedy hnutím ANO, do budoucna představuje.

Je přece úplně odlišná situace, když je Babišovo hnutí v pozici menšího partnera oproti hlavní vládní straně, která se v případě potřeby může spojit ještě s třetí koaliční stranou, a něco zcela jiného, pokud by bylo samo dominantním subjektem vládní koalice, jemuž pouze sekunduje jedno nevelké politické uskupení.

Kategorické odmítnutí politické třídy 

Bělohradský k hnutí ANO přistupuje jako k subjektu, který hraje pozitivní roli, protože ve výsledku přispívá k tomu, že občané získají zpátky ztracenou důvěru v politiku. Nepřipouští si však, že by Babišovo hnutí stejně tak mohlo očekávání voličů zklamat a tím ještě více prohloubit frustraci, jež u nás mnoho lidí ohledně politiky pociťuje.

Stejně tak Bělohradský nebere vůbec v potaz, že Babišovi o produktivní koalice s ostatními stranami nejde - koaličními partnery ve skutečnosti pohrdá, nejraději by je smetl z povrchu zemského a místo konstruktivní spolupráce by jim spíše po krku. Je však spravedlivé uvést, že tato nevraživost je nyní velmi znatelná i u sociálních demokratů. Ovšem byl to právě předseda hnutí ANO, kdo své působení v politice postavil na odmítnutí "politické třídy" jako celku.

Produktivní koalice s někým, kdo vás z principu odmítá, není dlouhodobě možná. To však neznamená, že současnou vládu nelze do určité míry a alespoň po jistý čas vnímat jako naplnění produktivní koalice, stále ale musíme mít na paměti, že k ní bylo hnutí ANO donuceno.

Návrat do opozičních lavic 

Z toho, jak se Babiš vyjadřuje k ostatním sněmovním stranám, je zjevné, že pokud by si mohl vybrat, nejraději by s nikým nespolupracoval. V žádném případě z toho ale neplyne, že strany, které předseda hnutí ANO tituluje jako tradiční, jsou kladnými hrdiny a voliči pro odklon od nich nemají oprávněný důvod. Klíč k úspěchu Babiše totiž spočívá v tom, že jeho kritika ostatních stran je v mnohém pravdivá. To však neznamená, že sám je lepší než oni a že nepředstavuje ještě větší nebezpečí.

Návrat důvěry občanů v politiku se skutečně neodehraje v sekretariátech "standardních" politických stran. Právě proto by nemohlo fungovat, kdyby se po říjnových sněmovních volbách strany jako ČSSD, ODS, TOP 09, lidovci a STAN spojily a vytvořily vládní koalici bez hnutí ANO.

Taková vláda by antisystémová hnutí ve skutečnosti jen posílila, nedůvěru v politiku ještě prohloubila a tradičním stranám výrazně uškodila. Pro sociální demokracii je mnohem vhodnější strategií po volbách, které zřejmě nevyhraje, odejít do opozice a pro Bohuslava Sobotku hrát roli hlavního opozičního lídra.

Sociální demokracie otevřená občanům 

Předseda ČSSD tak bude v první řadě stát před úkolem udržet si svou pozici i za situace, kdy sociální demokracie nedostane víc než dvanáct procent hlasů. Sobotka bude muset přesvědčit spolustraníky, že působit v opozici je pro budoucnost ČSSD, ale i české politiky jako takové, mnohem lepší a bezpečnější, než být ve vládě vedené Babišem a dostat od něj nějaké to ministerstvo.

Dalo by se namítnout, že v koalici s ním by sociální demokraté mohli dosahovat produktivní spolupráce a hnutí ANO kultivovat, pokud to ale ČSSD nesvedla ani z pozice silnějšího hráče v současné vládě, není příliš pravděpodobné, že by to dokázala jako pouhý přívěsek a slabší součást vlády v čele s Babišem.

Sociální demokracie nemůže jen vyčkávat, až se Babiš lidem omrzí. Je skutečně omyl myslet si, že až hnutí ANO voliče zklame, přijdou zase zpátky k ČSSD. Objeví se nějaké nové antisystémové strany, třeba dokonce mnohem nebezpečnější než je ANO. Sociální demokracie se musí sama měnit a hledat cestu k tomu, aby mohla vyrůstat ze společnosti a nikoli ze stranických sekretariátů.

To, že je do určité míry zapouzdřenou a zčásti zkorumpovanou politickou stranou, je samozřejmě hlavní problém, v tom nelze než s Bělohradským souhlasit. Sociální demokracie to ovšem nevyřeší v koalici s Babišem, ale tím, že se jako strana otevře, nikoli však hnutí ANO. To totiž ve skutečnosti nevyrůstá ze společnosti, nýbrž ze společností Babiše. Sociální demokracie se musí v první řadě otevřít občanům, bez toho bude jen paběrkovat a potácet se od ničeho k ničemu.