Sto let turecké lži. Arméni si připomínají výročí genocidy

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

První genocida 20. století slaví sto let. A spolu s ní si můžeme připomenout neslavné výročí zapírání ze strany Turecka, které od vzniku samostatného státu odmítá uznat rozsah a plánování systematického vyvražďování arménského obyvatelstva. Turecké zatloukání bohužel zatím sdílí také drtivá většina světa v obavách před poškozením vlastních zájmů.

Turecko dál popírá arménskou genocidu i přes historické důkazy, včetně těch fotografických

Turecko dál popírá arménskou genocidu i přes historické důkazy, včetně těch fotografických,zdroj: Profimedia.cz

Před sto lety, v sobotu večer 24. dubna roku 1915, zadržely osmanské úřady pod vedením Mladoturků v Konstantinopoli na 250 členů arménské politické a intelektuální elity. Den jejich uvěznění, po němž následovala deportace a nakonec fyzická likvidace, se všeobecně považuje za začátek první genocidy 20. století, jejíž neslavné stoleté výročí si nyní připomíná celý svět. Samozřejmě s výjimkou Turecka.

Pochody smrti do koncentračních táborů napříč pouští a masové vraždy Arménů, ale také Řeků nebo asyrských křesťanů probíhaly tři roky až prakticky do úplného konce války, kdy se je podařilo zastavit vojskům vítězné Dohody. Hrůzné činy de facto ukončily několikasetletou přítomnost arménské populace na jihu a východě Turecka a zdecimovaly arménskou komunitu také na jiných místech Osmanské říše, tehdy ještě zahrnující Sýrii, Irák nebo Levantu.

Racionální vyvraždění

Nešlo přitom o náhodný výbuch nenávisti obyvatel, jimž čas od času museli čelit zámožní Arméni nebo ostatní křesťané na osmanském území. Nešlo ani o hněv a pomstu jednoho vyšinutého, absolutistického vládce jako byl Abdülhamid II., který nařídil masakr několika stovek tisíc Arménů mezi lety 1894 až 1896.

Bylo to racionální rozhodnutí mladých reformátorů Turecka, kteří toužili po vytvoření moderního, národně čistého státu. Velmi podobně jako Hitlerovi překáželi Židé, překáželi těmto vládcům Osmanské říše Arméni a další národy považované za méněcenné a navíc zrádné, potenciálně kolaborující s nepřátelským Ruskem a dalšími nepřáteli.

Těmto plánům, samozřejmě spojeným s touhou po velkém arménském majetku, k jehož konfiskaci došlo, padl podle různých odhadů za oběť asi 1,5 milionu lidí, ať už to bylo přímo následkem systematického vraždění nebo smrtí hladem při deportacích a dlouhých pochodech za nelidských podmínek.

Arméni, kteří měli ve středověku v Anatolii vlastní stát, tzv. Malou Arménii, z této oblasti téměř úplně zmizeli a rozptýlili se do všech koutů světa, nejčastěji do Spojených států a do Francie. Přestože se okupační orgány Dohody po konci války pokoušely sjednat náhrady, ustanovily sérii vyšetřovacích komisí a také odsoudily několik lidí zodpovědných za genocidu, Arméni se nikdy vrátit nemohli.

Atatürkova historie

Dříve, než se podařilo vyjednat návrat uprchlíků a skutečně se vyrovnat s minulostí, ovládl zemi zakladatel moderního Turecka Atatürk, mimo jiné také autor turecké "oficiální historie", která vraždění vykládá poněkud jinak.

Od té doby turecká vláda stíhá a trestá každého, kdo se opováží označit systematickou likvidaci arménské populace za genocidu. Místo toho tvrdí, že došlo k občanské válce mezi arménskými povstalci, podporujícími ruskou invazi, a bránícími se Turky, a že arménské ztráty byly srovnatelné se ztrátami Turků na opačné straně. Přesto, že mimo jiné díky zmiňovaným komisím a jimi shromážděným materiálům, jež se podařilo zachránit před postupujícími Atatürkovými vojáky, existuje široké spektrum důkazů o plánovaném charakteru operací i jejich vykonávání.

profimedia-0183565924

Dobový snímek zveřejněný arménským muzeem genocidy, který zachycuje dvojici vojáků stojících nad arménskými oběťmi,zdroj:AFP PHOTO/ARMENIAN GENOCIDE MUSEUM INSTITUT

Turecká strana žádá, aby se věcí zabývali historici, ne vlády, byť konsensus historiků dávno označuje události za genocidu a badatelé celé období dobře zdokumentovali (nejpodrobněji v poslední době na více než tisíci stranách Raymond Kévorkian v klíčovém díle The Armenian Genocide: A Complete History, stále bohužel čekajícím na svůj překlad do češtiny).

Pravdu diktuje silnější

Turecko ze zřejmě nejostudnější kapitoly vlastních dějin udělalo politikum, a to politikum velmi důležité pro vztahy s okolním světem. Když začátkem dubna k událostem z let 1915-1918 promluvil papež František a označil je za přítomnosti zástupců Arménské apoštolské církve za "první genocidu 20. století", reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

Turecká vláda odvolala svého vyslance ve Vatikánu, hlasitě se zlobili turecký ministr zahraničí i předseda vlády. Velký muftí z Ankary, Mefail Hızlı, dokonce pohrozil proměnou istanbulského chrámu Hagia Sofia, kdysi nejposvátnějšího místa ortodoxních křesťanů, na mešitu. Mehmet Gormez, nejvýše postavený duchovní Turecka, zase připomněl Vatikánu jeho vlastní temnou historii, a s takovou by měl prý papež raději mlčet.

Právě kvůli obavě z turecké reakce a případného poškození politických, obchodních i vojenských vztahů drtivá většina zemí stále ještě neužívá oficiálně termínu "genocida" a netrestá jeho popírání podobně jako v případě holocaustu. Včetně Spojených států, ačkoli se americký prezident Barack Obama před svým zvolením dušoval, že vraždění Arménů jako genocidu uzná.

Návrh na toto veskrze symbolické gesto se místo toho zasekl v Kongresu a turecké organizace lobbují všemi možnými způsoby, aby se jeho přijetí zabránilo. Včetně upozorňování na vztahy mezi Arménií, Ruskem a Íránem a poukazování na věrné spojenectví mezi Ankarou a Washingtonem. Jako kdyby to něco měnilo na hrůzné povaze událostí z minulosti.

Kdyby Německo zapíralo holocaust

Sto let zatloukání arménské genocidy je zřejmě největší ostuda současné i minulé turecké politiky, která je bohužel založena také na víře samotných Turků, že se události zveličují. Jen osm procent z nich podle čerstvého průzkumu z ledna tohoto roku věří, že došlo k něčemu, co by se dalo označit za genocidu.

Je to podobné, jako kdyby Německo do dnešního dne podmiňovalo dobré vztahy se svými partnery mlčením o holocaustu a zvěrstvech na židovském obyvatelstvu. Přesto turecké zapírání vychází a stále existuje drtivá hradba mlčících spoluviníků - kromě Spojených států třeba Velká Británie, Austrálie, ale také Česká republika, kde v minulých dnech genocidu uznal alespoň zahraniční výbor Sněmovny.

Proto je třeba ocenit odvahu papeže Františka, který se nebál toto spojení užít, a to ani v době šířícího se násilí vůči křesťanům na Blízkém východě, kterému by právě Turecko mohlo pomoci zabránit. Spolu s ním uznalo arménskou genocidu ještě dvacet států, včetně Německa, Itálie a Francie. Je otázka, kdy a jestli vůbec někdy se k podobnému kroku odhodlá česká vláda.

Tagy: Turecko Arménie mezinárodní vztahy genocida a holokaust arménská genocida

Zdroje: Vlastní