Začalo to odpoledne 31. října 1984, kdy se mezi hinduistickými obyvateli hlavního města Dillí rozšířily zvěsti jako okopírované z dob protižidovských pogromů. Sikhové, asi dvacetimilionová náboženská menšina, měli otrávit zásoby pitné vody ve městě.

Vlaky přijíždějící z Paňdžábu, tedy státu obývaného sikhskou většinou, byly prý naložené těly zavražděných hinduistů. Jako by nestačilo, že sikhové o několik hodin dřív zavraždili premiérku Indíru Gándhíovou, jak s důrazem na vyznání vrahů nezapomněli upozornit v národním rozhlase. Jejich drzost neznala mezí. Museli být potrestáni.

Nejprve došlo na kameny. Zasáhly dokonce auto prezidenta, který se zrovna vracel  státní návštěvy. V noci se začalo rabovat, některé ulice a příjezdové cesty obsadily skupiny ozbrojené klacky a holemi. Zapalovala se auta, rozbíjely se obchody. A od rána se vraždilo.

Krvavé tři dny

"Všichni mužští příslušníci sikhské komunity byli vyvlečeni ven ze svých domů," píše se v záznamech z Nanavatiho vyšetřovací komise. "Nejdřív je zbili a pak je systematicky upalovali. Někdy jim dali okolo krku pneumatiky, polili je benzínem nebo petrolejem a zapálili. V jiných případech se užil bílý vznětlivý prášek. To bylo běžné schéma následované v některých místech chaosem rozpoutaným řáděním velkých davů."

Zpráva je plná očitých svědectví ze třídenního masakru, během kterého zemřely nejméně tři tisíce lidí a na dvacet tisíc lidí muselo opustit své domovy. Na násilí se podílely tisíce hinduistů včetně členů ozbrojených složek, zatímco armáda nezasáhla až do 3. listopadu, kdy už byla většina sikhů mrtvá nebo se jim podařilo zázrakem uprchnout.

Mezi vrahy bylo i dost pozdějších politiků, ať už členů indického parlamentu nebo lokálních vlád. Primární roznětkou násilí byla samozřejmě smrt Indíry Gándhíové. Ale sahá právě k ní a jejím metodám, které využívala proti sikhské menšině v Paňdžábu; jen o několik měsíců dříve nařídila vojenskou operaci proti zhruba dvěma stovkám sikhských ozbrojenců, kteří se zabarikádovali ve Zlatém chrámu, nejsvětější sikhské svatyni. Gándhíová nejenže chrám prakticky zlikvidovala, ale mimo jiné bezohlednou střelbou dělostřelectva zabila stovky, možná tisíce civilistů.

Vláda to zlehčovala, a pak mlčela

Stejně jako zásah v chrámu se ani masakr nikdy pořádně nevyšetřil. Celkem deset kol vyšetřování sice přineslo řadu otřesných detailů a pomohlo shromáždit svědectví, ale příliš pozdě. Hned na začátku policie postupovala takovým způsobem, že ignorovala nebo dokonce zničila většinu důkazů.

Některé masové hroby ze třídenního hororu byly nalezeny teprve v roce 2011, desítky let po samotné události; nikdo předtím je totiž vlastně ani nehledal. A potrestá nebyl vůbec nikdo. Mezi obžalovanými přitom byli například dva bývalí poslanci a řada vysoce postavených členů Indického národního kongresu, který zemi po většinu její historie vládl.

Podobně jako třeba turecká vláda v případě systematického vraždění Arménů na začátku 20. století, také představitelé Indického národního kongresu zlehčovali a zlehčují tragédii. "Když spadne mocný kmen, celá země se zatřese," řekl k tomu bývalý premiér Rádžív Gándhí jen několik týdnů po masakru. Od té doby se celou věc daří zametat pod koberec.

Sektářské napětí doutná dál

Téměř zapomenutý masakr dnes slouží jako smutný příklad vztahu Indie ke své vlastní minulosti. Zároveň připomíná stále doutnající sektářské napětí, které panuje mezi hinduisty a představiteli menšinových náboženství, nejen sikhy. Jen za letošní rok se dají napočítat stovky případů, kdy hinduističtí extrémisté napadli členy křesťanské komunity, politici to přitom za významný problém nepovažují.

V čele vlády zase stojí Nárendra Módí, tedy vůdce nacionalistů a muž, který před dvanácti lety nedokázal nebo nechtěl zasáhnout při náboženských nepokojích ve státu Gudžarát. Historie se paradoxně v poslední době opakuje také na místech přímo zasažených masakrem před třiceti lety, například v dillíjské čtvrti Trilokpuri - tam, odkud se podařilo vyhnat sikhy, se nyní za podobně absurdních obvinění napadají muslimové a hinduisté.