Století barbarství

VIDEO MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Ozbrojenci z Islámského státu zlikvidovali další kousek světového kulturního dědictví, tentokrát ve starobylém iráckém městě Hatra. Odpálili tam několik budov a jejich zbytky rozjeli buldozery. Nová vlna barbarství nepostihla ve 21. století jen Blízký východ, šíří se hned na několika kontinentech.

Radikálové z IS nicí sochy v muzeu v Ninive

Radikálové z IS nicí sochy v muzeu v Ninive,zdroj: Profimedia.cz

Na konci února obletělo sociální sítě a brzy také hlavní světová média další video z produkce takzvaného Islámského státu. Výjimečně nešlo o upalování nebo jiné vynalézavé způsoby vraždění, kterými se obvykle skupina prezentuje na veřejnosti, i když ve své podstatě zobrazovalo čin podobně barbarský.

Radikální islamisté na videu strhávají tisíce let staré sochy asyrské civilizace a jejich zbytky rozbíjí palicemi na prach. Na závěr likvidují také jeden ze symbolů starověkého města Ninive, obřího okřídleného býka, který kdysi střežil vstup do metropole asyrských králů. Odhaduje se, že za oběť padla většina nejvzácnějších sbírek muzea v Mosulu, druhého největšího muzea v Iráku, kdysi slavného pro nepřeberné množství památek z asyrského, římského a také islámského období.

Paradoxně se tak stalo pouhé tři roky od slavnostního znovuotevření nešťastného muzea, jež podobně jako většina Iráku trpěla už rabováním v roce 2003 po americké invazi.

Přestože generální ředitelka organizace UNESCO hned druhý den po zveřejnění videa vydala rozhořčené prohlášení a požádala Radu bezpečnosti o mimořádné zasedání, ničení vzácných historických památek islamisty nemůže nikoho překvapit.

Mosulské muzeum padlo za oběť barbarství ostatně jen několik dní po vyrabování místní veřejné knihovny, kdy bylo spáleno na dva tisíce vzácných knih a dokumentů. Podobně barbarsky se IS chová v Sýrii, kde pravidelně ničí často více než tisíc let staré křesťanské kostely, kláštery, ale také mešity "konkurenčních" a nenáviděných šíitů a hroby súfijských světců, tedy tolerantnější odnože islámu.

Ve městě Rakka neváhali odpálit významnou šíitskou mešitu, která před vypuknutím občanské války každoročně lákala tisíce poutníků z Iráku, Íránu a Libanonu. A podobně jednají spřízněné skupiny po celém islámském světě, stačí vzpomenout možná první útok podobného druhu v tomto století, když v roce 2001 hnutí Talibán v Afghánistánu rozstřílelo obří sochy bamjánských Buddhů.

 

Nebo škody spáchané na kulturním dědictví Mali, kde skupina Ansar Dine několik měsíců usilovně likvidovala súfijské památky v okolí nádherného města Timbuktu, včetně brány mešity z 15. století, jejíž otevření mělo podle starých legend znamenat konec světa.

Konec světa sice nenastal, extrémisty však alespoň brzy zastavila francouzská intervence.

Motivací zmíněných extrémních skupin je především striktní výklad zákazu nezobrazovat živé bytosti a neuctívat jednotlivce, jak to činí vyznavači súfijského směru a do jisté míry také šíité. V pokroucených očích radikálů, kteří touží jako všichni správní fundamentalisté po "návratu ke kořenům", představují honosné hrobky či starověké sochy nebezpečné modlářství, kterému se musí zabránit za každou cenu.

Zároveň se ke zničeným artefaktům a vzácným historickým místům často vážou lokální pověry, jako byla ta o konci světa v případě timbuktské mešity. A takové pověry podle radikálů přímo odporují islámskému učení. Islám není ani zdaleka jediné náboženství, ve kterém se objevuje tento způsob myšlení. Vychází ostatně z biblických kořenů a podobným způsobem ho v o něco dávnější historii aplikovali také křesťané.

"Nepohodlné" památky kdysi ničili i křesťané

 

Například když nechal papež Řehoř Veliký v 6. století zbavit hlav a rukou stovky antických římských a řeckých soch zbavit, aby je tímto způsobem zbavil jejich údajné moci. Nebo během náboženských válek v 16. a 17. století, kdy se "modly" ničily také na našem území; třeba v roce 1619 rozkázal jen o několik týdnů předtím ve stejné katedrále korunovaný protestantský král Fridrich Falcký zničit všechny oltáře a sochy ve Svatém Vítu na Pražském hradě.

Také tehdy byly často stovky let staré obrazy a sochy Panny Marie či světců považovány za modloslužebnictví, jež muselo být podle kalvinistů vykořeněno.

Situace je však přesto jiná v době, kdy je naprosto drtivá většina států světa členem organizace UNESCO a panuje mezinárodní shoda na tom, že kulturní dědictví všech civilizací je nutné ochraňovat bez ohledu na momentálně panující ideologii, politické přesvědčení a náboženství.

Moderní doba samozřejmě zažila obrovské ztráty vzácných památek. Nejčastěji padly za oběť ozbrojeným konfliktům a plundrování, často však také podnikatelským projektům. Ona deklarovaná ochrana kulturního dědictví je v řadě zemí na celém světě podobně málo respektovaná jako úcta k všeobecným lidským právům a ani Česko v tom není výjimkou.

Novodobí barbaři

 

Ovšem systematické a zcela úmyslné ničení kulturního dědictví, jaké zahájili extrémisté v jednadvacátém století likvidací Buddů z Bamjánu a nyní v něm pokračují militanti Islámského státu na Blízkém východě, tedy v kolébce civilizací, je podstatně jiné. Ne možná nutně ve větším rozsahu, avšak pobuřující svým otevřeným barbarstvím a silným ideologickým nábojem podporovaným ropnými dolary ze Saúdské Arábie, která je dnes kolébkou nejvíce fundamentalistického výkladu islámu.

Jako by se užívání buldozerů na stovky let staré hrobky stávalo znovu politickým programem. A dýchly na nás dávno zapomenuté časy náboženských válek nebo strašlivého mongolského vpádu, který do základů vypálil pohádkově krásný Bagdád, tehdejší hlavní město světové kultury a vzdělanosti. Možná největším paradoxem nakonec je, že se dnešní barbaři chlubí způsobenou zkázou na tak typických produktech západního myšlení, jako jsou servery YouTube nebo Twitter.

Tagy: Afghánistán Sýrie UNESCO Irák svět kulturní památky Islámský stát (IS) památky a architektura

Zdroje: Vlastní