Zmizelí stříbrotepci: Příběh marockých židů

EXKLUZIVNĚ - Magazín autor: František Kalenda

Židé byli po staletí součástí marocké kultury. Jejich stříbro nosili nejmocnější muži říše, jejich radám naslouchali panovníci. Po sérii válek mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy zůstali z kdysi prosperující komunity jen starci. A samozřejmě stříbro. 

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

O Tiznitu v jižním Maroku se říká, že je to hlavní město stříbra. A na místním souku, tedy tradičním tržišti, je to vidět. Prodejci divoce nabízejí své zboží a jejich pomocníci se pokoušejí nepřipravené návštěvníky nalákat z ulic do obchodů. Většina stříbra je moderní výroby a vzory jsou berberské, tedy od původních obyvatel Maroka. Trochu zvídavý návštěvník nicméně může snadno narazit i na starobylejší stříbrné výrobky.

"Tyhle jsou 250 let staré," ukazuje mi majitel jednoho obchůdku náušnice a hrdě předvádí zkoušku pravosti stříbra. Své tvrzení dokládá letopisem vyrytým na šperku. Spíše než stáří mě zaujme vzor židovské hvězdy. Právě tento tvar totiž má šperk. A právě židé jako nejzručnější stříbrotepci naučili berbery už ve středověku pracovat se stříbrem. Dnes po nich ve městě zůstaly jen stovky kusů vzácných šperků od zásnubních prstenů po svatební koruny.

Majitel jiného obchodu dokonce vlastní desítky fotografií místních rodin a při zmínce o mém českém původu říká: "Jeden můj spolužák byl žid. Odešel po válce do Československa." Těžko říct, o které válce mluví, ale jistě jde o jednu z válek mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy.

Do Maroka prchly tisíce Židů

Maročtí židé byli součástí otevřené společnosti v království opravdu dlouho. První zřejmě přicházeli už při druhém a definitivním zničení chrámu Římany v roce 70, ale největší dvě vlny dorazily z Iberského poloostrova v úprku před nucenými konverzemi.

Prostřednictvím královského dekretu roku 1492 museli židé ve sjednoceném Španělsku buď konvertovat ke křesťanství a vystavit se tak šikaně inkvizice, nebo odejít za drastických podmínek. Stejný osud potkal o čtyři roky později portugalské židy; těm byla zabavena nejen většina majetků, ale také jejich nejmenší děti, které byly poslány na převýchovu do křesťanských klášterů.

Tisíce hispánských židů zakotvily v Maroku a rozptýlily se po celé zemi od královského města Fez na severu po berberské venkovské enklávy na jihu. Nejčastěji pracovali s kovy podobně jako jejich příbuzní, kteří utekli do Holandska, ale stali se také obchodníky nebo královskými úředníky.

Maročtí panovníci měli vždy slabost pro své židovské poddané, a tak z nich učinili poradce pro finanční a obchodní záležitosti. Muslimská a židovská kultura natolik splynuly, že spolu sdílejí veškerá svatá místa. Ve městě Sefrou  například uctívají stejného světce pohřbeného v jeskyni pod přilehlou horou, časy k obřadům si tam obě komunity rozdělily rovným dílem.

Židovská komunita pomalu vymírá

Kvůli vzniku izraelského státu a nekonečným arabsko-izraelským konfliktům zbylo lidí z této komunity pomálu. Většina se rozhodla odejít do Izraele a řada Maročanů se domnívá, že k tomu byli přinuceni Mosadem. Synagogy zejí prázdnotou a rušno je jen na židovských hřbitovech. Z těch, kteří zůstali, je většina starší šedesáti let.

Za hlavním důvodem odchodu pokládají větší příležitost k uplatnění v Izraeli a západních zemích jako je Francie. Mimochodem marocká židovská komunita byla silně propojená s koloniální správou a brzy přijala francouzštinu za mateřskou řeč. Proto se v zemi bývalých vládců snadno uplatňují. V Izraeli mohli a stále mohou mladí maročtí židé získat elitní vzdělání, mají větší naději na práci a vlastní bydlení. Zato v Maroku panuje vysoká nezaměstnanost.

David Abrahám, majitel jednoho z posledních židovských obchodů ve Fezu přiznává, že motivací je také strach. "Neříkej Arabům, že sis koupil něco od žida," žádá mě v soukromí. "Nemají nás rádi."

Ambivalentní vztahy 

Pravdou ale je, že mě k Davidu Abrahámovi přivedl právě arabský mladík Abdul, věřící muslim, který se pětkrát denně modlí. A snad každý Maročan vám bude s hrdostí vyprávět, že žije v zemi, kde mohou křesťané, židé a muslimové žít pospolu v míru a vyznávat stejného Boha. Sám král opakovaně žádal židy marockého původu o návrat a ostentativně se obklopuje židovskými poradci, aby dal najevo svou náklonnost. Na jeho výzvy ani výzvy jeho otce však nikdo nereagoval.

Těžko říct, zda za několik let budou v Maroku ještě budou nějací židé. Komunita vymírá a vylidňuje se, zůstává jen historie. Synagogy, hřbitovy, honosné domy, ve kterých dnes marocká vláda zaměstnává vdovy nebo umisťuje sirotky. A zůstane také stříbro, alespoň ve formě práce berberů a Arabů nejen z Tiznitu.

Tagy: Maroko zajímavosti a kuriozity kultura a duchovno víra a náboženství společnost a veřejné mínění dějiny a fakta

Zdroje: Vlastní