Vladimir Lukin je bývalý disident a ruský politik. Jeho rodinu postihl pohnutý osud stalinské epochy. Jeho rodiče se stali oběťmi státního teroru. Navzdory útrapám přežili. V letech 1965 až 1968 byl starším referentem československé redakce časopisu Otázky míru a socialismu, který sídlil v Praze. V srpnu 1968 se jednoznačně vyhranil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Za to byl potrestán.

Během politického uvolnění v SSSR se stal spoluzakladatelem liberální strany Jabloko. Krátce byl velvyslancem Ruska v USA, následně vedl zahraniční výbor ruské Státní dumy. Deset let, do roku 2014, působil jako zmocněnec pro lidská práva. V současné době je prezident Ruského paralympijského výboru a senátor horní komory ruského parlamentu.

V rozhovoru pro Tiscali.cz Vladimir Lukin zavzpomínal na pražské jaro, rusko-české smíření a Václava Havla.

• Vladimir Lukin | zdroj: Profimedia Jak vám v paměti utkvěla Praha?

Je to nádherné město. Považuji Prahu za evropské město mé duše. Prožil jsem tam tři a půl roku, od ledna 1965 do srpna 1968. Když jsem přijel do tehdejšího Československa, tak mi bylo 27 let. To byla absolutně neuvěřitelná doba.

Do Prahy jsem přijel hned po obhájení doktorátu v Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd. Pozval mě můj odborný vedoucí. To byl člověk s nevšedními a nestandardními levicovými názory. Komunista první generace. Pracoval jsem tehdy v časopisu Otázky míru a socialismu.

Musím říct, že se mi zprvu Praha nelíbila. Byl jsem zklamán vaším podnebím. Byl leden a sychravo. Tehdy se ještě topilo uhlím a všude ve vzduchu byl cítit uhelný zápach. Až potom jsem pochopil, proč milovat Prahu. Dokonce v zimě. A miluji ji doposud.

• Jak vzpomínáte na atmosféru pražského jara?

Vaše procesy šly v těsném spojení s našimi procesy. Proto jsme nemohli vnímat tyto procesy jako čistě československé záležitosti. Pohlíželi jsme na ně jako rozloučení s poválečným světem a s hledáním půdy pod nohama. S nalezením orientace v politickém a občanském prostoru za podmínek, kdy se starý fundament pod nohama propadá.

Dnes není příliš populární o tom hovořit, ale na pražské jaro mělo vliv chruščovovské oteplení a Solženicynův dopis sjezdu sovětských spisovatelů proti cenzuře.

• Cítil jste napětí, ve kterém žilo tehdejším Československo?

Ano, bezesporu. Nejen v politické sféře, ale v mnohem širším kontextu. Bylo to vidět na chování lidí. Na začátku sovětské perestrojky režisér Stanislav Govoruchin natočil film Tak se nedá žít. Přesně takový pocit, tak se nedá žít, v Československu v druhé polovině 60. let neustále sílil.

• V Sovětském svazu tehdy lidi zajímalo, co se odehrává v Československu?

To bylo zásadní téma pro celou svobodymilovnou moskevskou inteligenci. Inteligence vnímala pražské jaro jako naději, a poté, co bylo potlačeno, lidé cítili hluboké rozčarování.

Byla v tom naděje a propojení procesů, které probíhaly i v Sovětském svazu.

• Jak jste vnímal Alexandra Dubčeka?

Dubčeka? Velmi dobře. Řeknu vám otevřeně, když začala sametová revoluce v roce 1989, tak jsem fandil Dubčekovi. Byl jsem patriotem roku 1968 a Dubček byl ztělesnění pražského jara. Byl to výborný člověk.

Dubček byl velmi opatrný. Nebyl to žádný revolucionář, ale určitě byl přesvědčený komunista. Jako politik měl velmi lidský přístup. Myslím, že právě to lidi přitahovalo a byl to důvod, proč mu věřili.

• Jak vzpomínáte na samotný den invaze, na 21. srpen 1968?

Tehdy jsem bydlel v Dejvicích, nedaleko hotelu Internacionál. Bylo 20. srpna, Už jsem spal, když u dveří zazvonil známý. Otevřel jsem a on mi řekl: "Naši sem vtrhli." Šli jsme k němu, zapnuli jsme rádio a ze západního rozhlasu jsme se dozvěděli, že sovětské tanky vjely do Prahy.

Sedli jsme do automobilu a vyrazili do nočních ulic. Za chvíli jsme narazili na tanky, které jely proti nám. Můj známý vyrazil proti nim. Z věže jednoho tanku na nás namířil kulometem voják. Známého jsem přesvědčil, že je načase vrátit se domů.

Druhý den ráno, 21. srpna, jsem chodil po městě. Viděl jsem, jak se Češi pokouší hovořit s vojáky. Ti jim ale odpovídali, že je přijeli osvobodit. Lidé byli nespokojeni a nenásilnou formou to dávali najevo.

• Změnilo se nějak chování vašich českých přátel k vám? Byl jste občan země, která se doslova přes noc stala nezvaným okupantem.

Pokoušel jsem se českým přátelům dávat najevo, že se zásahem nesouhlasím. Chápali to. Naopak mě varovali, aby si sám dával pozor. Také jsem jim předával vzkazy svých moskevských přátel, které s invazí nesouhlasili a byli na straně Čechů.

• Kdy jste odjel zpět do Moskvy?

Odjel jsem ve dnech, když se Dubček a další čeští politici vraceli z Moskvy (přední představitelé Československa, včetně prezidenta Ludvíka Svobody a prvního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka, byli v Moskvě pod nátlakem donuceni podepsat okupační protokol. Odmítl pouze předseda ÚV Národní fronty František Kriegel - pozn. redakce).

Z Moskvy pro nás vypravili zvláštní letadlo. Pro všechny, kdo s invazí nesouhlasili. Poté jsem přišel o práci v časopise a deset let jsem nesměl vycestovat do zahraničí. Na tehdejší poměry to byl měkký trest.

• Pane Lukine, vy jste se rovněž podílel na organizaci státní návštěvy tehdejšího prezidenta Borise Jelcina v České republice koncem srpna 1993, během níž invazi vojsk Varšavské smlouvy nazval agresí proti suverénnímu státu. Jelcin chtěl do Prahy?

Co jiného mu zbývalo? Nehledě na svou náladovost byl velkým člověkem. Chápal, že existují věci, kterým nerozumí, a uměl naslouchat lidem, kteří věděli víc, než on. Já jsem celou návštěvu České republiky organizoval a zúčastnil jsem se jí.

Václav Havel a Boris Jelcin | zdroj: Profimedia

• A kdo Jelcina inspiroval k tomu, aby se omluvil za krvavé potlačení pražského jara?

Kdo myslíte? (smích) My jsme tehdy s ním dokonce navštívili místo, kde se upálil Jan Palach.

• Jak hovořil Boris Jelcin s Václavem Havlem? Rusky?

To si už nepamatuji. Ale byl s námi tlumočník. Nejdříve se beseda nesla v oficiálním duchu, po druhém štamprleti se atmosféra uvolnila.

• Jak na vás Václav Havel působil? Jak jste ho vnímal?

Nevím, jestli je vhodné o tom hovořit, Havel už nemůže odpovědět. Nemohu totiž říct, že bych souhlasil se všemi Havlovými postoji. Víte, politika a morálka jsou složité věci. Politik bez morálky je hrozné monstrum. Moralista zabývající se politikou má také vážné problémy, protože kázání a politika jsou různé věci.

Havel, podle mého názoru, vnímal některé záležitosti zjednodušeně. On byl stoupencem moralistického bipolárního světa. Věřil, že absolutní dobro a absolutní zlo jsou geograficky lokalizovány. A že úkolem absolutního dobra je potlačit absolutní zlo. Nebral přitom v potaz místní tradice, které se mohou lišit od tradic jím preferovaných.