Územní spor o Kurilské ostrovy, obsazené Rudou armádou koncem druhé světové války, je vlastně příčinou toho, proč mezi Ruskem (jako nástupnickým státem Sovětského svazu) a Japonskem nebyla ani více než 70 let po válce podepsána mírová smlouva.

Navzdory několika náznakům k jistým ústupkům, které učinil v 50. letech Nikita Chruščov nebo nedávno ministr zahraničí Sergej Lavrov, se nezdá, že by se ruské stanovisko nějak výrazně změnilo - a v dohledné době asi ani nezmění.

Kam až to jsou ještě Kurily - a odkud už ne?

Problém je především v tom, jak oba státy chápou označení "Kurilské ostrovy". Zatímco Rusko za ně považuje celý pás ostrovů mezi Kamčatkou a ostrovem Hokkaidó, Japonci do nich nezahrnují ostrovy Iturup, Kunašir, Šikotan a skupinu ostrůvků Habomai, které považují za území přidružené ostrovu Hokkaidó a nazývají je Severní teritoria (Rusové jim pro změnu říkají Jižní Kurily).

A právě o tyto ostrovy se vede spor. Jejich celková plocha činí kolem pěti tisíc čtverečních kilometrů (asi jako Olomoucký kraj), tedy přibližně třetinu plochy celých Kuril.

Vulkanické souostroví Kurily má 56 ostrovů a rozděluje Ochotské moře a Tichý oceán. Táhne se v délce 1200 kilometrů (zhruba jako autem z Prahy do Dubrovníku) od severu ostrova Hokkaidó až po poloostrov Kamčatka.

Trochu historie: Kdo byl první… a co bylo dál

Prvními obyvateli Kuril byli Ainové, Rusko ale vulkanické ostrovy považovalo za své teritorium od počátku jejich kolonizace. O tom svědčí i jejich název: zdejší sopky už zdálky "kouřily", podle ruských námořníku tedy "kurily". Může ale jít jen o legendu, podle některých zdrojů má název původ v domorodém jazyce Ainů.

Japonci se sice zřejmě dostali na území dříve, nejsou o tom ale žádné historické zápisy. Naproti tomu Rusové ostrovy koncem 17. století objevili, prozkoumali, své cesty podrobně zdokumentovali a zmapovali.

Japonsko se rozkládá na necelých sedmi tisících ostrovech (425 obydlených), s nikým nesousedí, a proto v minulosti jinak chápalo i své hranice: mělo se za to, že mu prostě patří veškeré území, kde žijí Japonci. Tokio proto nemá územní spory pouze s Ruskem, ale i s Čínou (o ostrovy Senkaku) a Jižní Koreou (o ostrovy Takešima/Tokdo).

Když na Kurily počátkem 18. století začali pronikat Rusové, poslali sem Japonci vojenské hlídky. Jejich postup se zastavil až u ostrova Urup – a tak vlastně vznikla jakási přirozená hranice mezi oběma zeměmi.

Oficiálně mezi Japonsko a Rusko rozdělila Kurily Šimodská dohoda z roku 1855, která zakotvuje navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi. Jižní část Kuril (Iturup, Kunašir, Šikotan, Habomai) přiřkla Japonsku, zatímco zbytek (od ostrova Urup směrem na sever) Rusku. Ostrov Sachalin spravovaly obě země.

Na základě Petrohradské dohody z roku 1875 Rusko získalo kontrolu nad Sachalinem výměnou za předání celého pásu Kuril Japonsku. V mírové dohodě z Portsmouthu podepsané po rusko-japonské válce z let 1904 až 1905 přišlo ale poražené Rusko znovu o kontrolu nad jižní částí Sachalinu a zároveň se navždy zřeklo nároku na jižní Kurily.

Po uzavření smlouvy začali Japonci území intenzivně osidlovat. Na začátku druhé světové války tu již žilo kolem 17 tisíc lidí (zhruba dnešní počet obyvatel Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi).

Do dalšího vývoje zásadním způsobem zasáhla druhá světová válka. Sovětský svaz a Japonsko se sice v dubnu 1941 dohodly na vzájemné neutralitě, pokud šlo o boje v Asii. Na konferenci v Jaltě v únoru 1945 však Stalin souhlasil, že se přidá ke Spojencům v jejich válce proti Japonsku výměnou za kontrolu nad jižním Sachalinem a celými Kurilami.

Týden před kapitulací Japonska v srpnu 1945 vyhlásil Stalin Japonsku válku a zabral Sachalin a celé Kurily. Japonci byli z ostrovů v následujících dvou letech vystěhováni a Sovětský svaz celé Kurily oficiálně označil za nedílnou součást svého území.

V Sanfranciské mírové dohodě z roku 1951, která oficiálně ukončila druhou světovou válku mezi Spojenci a Japonskem, se sice Japonsko vzdalo nároků na celé Kurily, nadále ale prosazuje názor, že sporné ostrovy nejsou jejich součástí, ale geograficky oddělenými Severními teritorii.

Sovětský svaz navíc z dohody ze San Francisca nemůže mít podle Tokia prospěch, protože ji odmítl podepsat s odůvodněním, že jde o separátní úmluvu mezi vládami USA a Japonska. Nebylo v ní ani výslovně stanoveno, že by území, jichž se Japonsko vzdalo, mělo připadnout Sovětskému svazu.

V roce 1956 podepsaly SSSR a Japonsko deklaraci o ukončení válečného stavu a znovunavázání diplomatických styků. Podle ní měl Sovětský svaz po podepsání mírové dohody předat Japonsku Šikotan a skupinu ostrůvků Habomai.

Moskva ale v roce 1960 deklaraci vypověděla s tím, že se žádné území Japonsku předávat nebude. Tokio totiž uzavřelo bezpečnostní smlouvu s USA, podle níž Japonsko považovalo Sovětský svaz za potenciálního nepřítele. Z pohledu Tokia ale byl návrh beztak nedostatečný: Šikotan a Habomai totiž nepředstavují ani deset procent sporného území.

Kolem sporných ostrovů pak bylo nějakou dobu ticho a otázka se znovu dostala na pořad dne až po pádu železné opony. V roce 1991 Michail Gorbačov podepsal v Tokiu prohlášení, v němž SSSR poprvé od 1956 uznal existenci tohoto územního sporu.

Naděje na jeho vyřešení ale opět uzemnil tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv, když v listopadu 2010 jako první ruský lídr jeden ze čtyř sporných ostrovů navštívil. Rusko navíc dalo nedávno najevo svou neústupnost i rozmístěním nových zbraní na ostrovech. Loni Moskva na jižních Kurilách umístila pobřežní protiraketové systémy schopné zasáhnout námořní cíle ve vzdálenosti až 300 kilometrů.

Před dvěma měsíci navíc Tokio protestovalo proti výnosu ruské vlády, podle něhož má být pět neobydlených Kurilských ostrovů pojmenováno po bývalých sovětských generálech a politicích. Jeden z nich má třeba nést jméno generála Kuzmy Děrevjanka, který v roce 1945 přijal kapitulaci Japonska, jiný zase jméno dlouholetého sovětského ministra zahraničí Andreje Gromyka.

Proč se vlastně Moskva a Tokio hádají o pár skal trčících z moře?

Vzhledem k zanedbatelné rozloze ostrovů je otázka, proč obě strany sporu tolik stojí o jejich vlastnictví. Zvlášť když zde není rozvinutá infrastruktura a obtížně se zásobují - především pak v zimě, kdy okolní vody z velké části zamrzají.

Odhlédnuto od toho, že případný kompromis by pro Moskvu i Tokio znamenal především ztrátu prestiže a mohl by se chápat jako známka slabosti, je na ostrovech díky vulkanickému základu přírodní bohatství odhadem za 50 miliard dolarů. Těžba zdejších zásob cínu, síry, zinku, mědi, niklu nebo olova by však byla velmi nákladná, a hlavním důvodem sporu tedy asi nebude.

Pro Japonsko mají ostrovy význam především z hlediska rybolovu, který tvoří podstatnou součást tamní ekonomiky. Moře kolem Kuril je totiž jedno z nejbohatších na světě - ročně se tu vyloví na půl druhého milionu tun ryb a mořských živočichů.

Pro Rusko naopak hraje klíčovou roli geostrategické hledisko. Ostrovy totiž střeží přístup k Ochotskému moři, kde sídlí ruská tichomořská flotila ponorek a vojenských lodí. Lze odtud kontrolovat průliv Kunašir a na Iturupu je nezamrzající přístav. Během studené války ostrovy sloužily Sovětskému svazu jako obranný val a zajišťovaly mu možnost odvety v případě jaderného úderu.

Argumenty obou stran, aneb proč Rusko nikdy neustoupí

Odhlédnuto od dohadování, kdo byl na ostrovech první, ohánějí se obě strany sporu několika argumenty.

Země vycházejícího slunce je přelidněná a zoufale prý uvedené území potřebuje. Japonci kromě toho také prohlašují, že veškerou infrastrukturu na ostrovech vybudovali oni a Moskva se o ni - stejně jako o tamní obyvatele - nikdy nestarala a nestará.

Tokio slibuje, že pokud získá Kurily, nebude Rusy žijící na ostrovech vyhánět. Těm, kdo rozhodnou dobrovolně odstěhovat, slibuje velké kompenzace. Po získání ostrovů by kromě toho byla okamžitě podepsána mírová smlouva, což by významně zlepšilo vztahy mezi oběma zeměmi - politické i ekonomické.

Moskva naopak tvrdí, že Ainové jako původní obyvatelé ostrovů nemají z antropologického hlediska nic společného s Japonci, kteří naopak jejich populaci zlikvidovali. Japonsko jako poražený stát druhé světové války musí kromě toho podle ruského vnímání zaplatit územím - podobně jako to muselo udělat Německo. Navíc s jídlem roste chuť, a ústupek by podle Moskvy znamenal nebezpečný precedens: Japonsko by pak prý mohlo žádat další území – a nejen od Ruska.

V případě přenechání ostrovů Japonsku by se rázem zvětšila zóna mezinárodních vod v Ochotském moři, na něž by se nevztahovala ruská jurisdikce. Vlastnictví čtyř ostrovů totiž činí Ochotské moře vnitřním mořem Ruska s právem omezovat rybolov pro Japonce, Korejce i Číňany. Navíc na ostrovech žijí Rusové, kteří by se rázem ocitli v cizím státě.

Kardinální problém je ovšem v tom, že od konce druhé světové války není Japonsko z ruského hlediska suverénním státem v plném slova smyslu – zůstává pod vojenskou i politickou kontrolou Spojených států. A kdyby Japonci zítra dostali byť jen jeden ze sporných ostrovů, pozítří na něm může být americká vojenská základna.

Systém protiraketové obrany se navíc může rychle změnit v systém útočný – stačí jej vybavit raketami Tomahawk. A nikdo v tom Američanům nezabrání – Japonsko už vůbec ne. Zvlášť když Tokio ani nenaznačilo, že by se na Kurily nemusela případně vztahovat bezpečnostní smlouva s USA z roku 1951, která zakotvuje americkou přítomnost v Japonsku.

Naopak – ministr zahraničních věcí Fumio Kišida v únoru prohlásil, že pokud Japonsko ostrovy získá, budou se jich závazky plynoucí ze smlouvy s USA týkat stejně, jako veškerého ostatního japonského území.

Nezamrzající průlivy dnes kontroluje ruská armáda. Kdyby se jich zmocnily USA a zablokovaly je, může Rusko svou tichomořskou flotilu v podstatě odepsat.

Zdánlivě zanedbatelné skály čouhající z moře mají pro Rusko zkrátka velký význam. Zvlášť nyní, kdy se hovoří o nové studené válce a kdy visí ve vzduchu konflikt v Severní Koreji. Lze si proto jen těžko představit, že by se pozice Ruska v dohledné době změnila. Na vyřešení kurilského sporu se možná bude počkat ještě dalších 70 let.