Motiv pro tento převratný vynález byl přitom poměrně banální a tak nějak lidský. Do té doby totiž lékaři pacienty poslouchali tak, že jim přiložili ucho na hrudní koš, což především v případě žen bylo považováno za společensky nevhodné.

Francouzský lékař René Laënnec (1781-1826) proto přemýšlel, jak by mohl omezit přímý kontakt s dámskými pacientkami. Inspirovaly jej hrající si děti, které pozoroval, jak přikládaly ucho k dlouhému dutému kusu dřeva a zřetelně slyšely, jak na jeho druhém konci škrábe kamarád špendlíkem.

Nápad byl na světě a v roce 1816 začal Laënnec používat papírovou naslouchací trubičku, s jejíž pomocí mnohem zřetelněji slyšel zvuky srdce a plic. Nejenže se tedy přímo nedotýkal vysvlečených pacientek, ale mohl navíc snáze diagnostikovat případné nemoci, jako byl třeba zápal plic, který do té doby často nebyl diagnostikován vůbec, anebo chybně.

Později svůj nápad vylepšil a začal používat rourku ze dřeva, kterou nazval stetoskop – od řeckého výrazu stethos pro prsa a skopein pro vyšetření. V roce 1851 pak irský lékař Arthur Leared stetoskop vylepšil do moderní podoby se dvěma hadičkami, jak ji v podstatě známe dodnes.

René Théophile Hyacinthe Laënnec je ovšem vedle stetoskopu také autorem mnoha publikací, článků, přednášek a objevů. Jako první například popsal jaterní cirhózu (jméno jí dal podle řeckého výrazu kirrhos pro žlutohnědý), je autorem termínu melanom (z řeckého výrazu pro černý) a intenzivně se také věnoval zkoumání plicní tuberkulózy. Právě na tuto nemoc paradoxně v 45 letech zemřel – stejně jako jeho matka, když mu bylo pět let.