Lékaři se snažili pacientům od bolesti ulevit vždy, když to šlo. Výjimkou nebyl ani řecký lékař a otec medicíny Hippokrates, který už 400 let před naším letopočtem podával svým pacientům opium. Tedy šťávu získanou z nezralých makovic, která obsahuje morfin navozující silný narkotický účinek. Používal se tedy k tišení bolesti a omámení smyslů. Hippokrates jeho pomocí zastavoval krvácení vnitřních orgánů a léčil ženská onemocnění.

S užitím omamných látek coby narkotika podávaného před operací přišel italský lékař Theodorik, který ve 13. století propagoval omamné houbičky nasáklé opiem a mandragorou. A podávali se často, zejména v době křížových výprav, kdy o zranění nebyla nouze.

Časté bylo také pouštění žilou, oblíbené zvláště ve středověku. Krve bylo potřeba odebrat tolik, aby pacient upadl do bezvědomí. Tím ztratil kontrolu nad svými svaly čili energii bránit se nepříjemnému zákroku. Nikde ale nebylo definované množství, záleželo na hmotnosti daného nešťastníka. A ani to se ne vždy podařilo. Mnoho pacientů po velkých ztrátách krve zemřelo. Je proto s podivem, že se tato léčebná procedura praktikovala až do 19. století.

V době válek v 17. až 18. století snižovaly utrpení při bolestivém ošetření nebo operačních zákrocích doslova koňské dávky alkoholu. I když se to někomu může na první pohled zdát lákavé, rozhodně nebylo o co stát. Alkohol se do hrdla lil rychlostí blesku, aby účinek nastoupil záhy.

Ne vždy ale bylo po ruce takové množství alkoholu, přičemž zraněných vojáků bylo příliš a lékaři nic jiného po ruce neměli. Většinu zákroků museli provést rychle, aby pacient dlouho netrpěl. Na amputaci nohy měli osm minut, jinak hrozila sepse. Ti nejlepší zvládli bolestivý úkon za pouhé tři minuty. A doslova ikonou byl doktor Robert Liston, který amputaci zvládl za dvě a půl minuty. Také mu pod rukama neumřelo tolik pacientů jako jeho kolegům.

Ale i tady platí, že každá mince má dvě strany. Na jeho rychlost doplatil jeden z jeho pacientů, kterému kromě nohy uřízl i varlata. Při jiné amputaci zase zasáhl dlaň asistenta, kterému uřízl prsty. I přesto byl v porovnání se svými kolegy váženým lékařem.

Devatenácté století přineslo vysvobození

Na lepší časy se začalo blýskat v roce 1800, kdy anglický chemik a fyzik Humphry Davy studoval sám na sobě účinky oxidu dusného alias rajského plynu. Ten navozoval pocity příjemného uvolnění. Doporučil ho proto jako prostředek k bezbolestným operacím. K masivní osvětě ale nedošlo, a proto ho používala jen hrstka zubařů při trhání zubů.

A tak není divu, že první éterovou narkózu podal právě zubař William Morton při extrakci zubu. Ačkoli se zákrok povedl, skoro nikdo o něm nevěděl. Morton potřeboval svůj úspěšný počin zpropagovat, což se mu povedlo až díky zákroku v bostonské nemocnici.

Den D nastal 16. října 1846, kdy k ústům pacienta Gilberta Abbotta přiložil skleněnou kouli s houbičkou napuštěnou éterem a vonnou esencí. Po tříminutové inhalaci pacient usnul a nože se chopil chirurg John Collins Warren, který mu odstranil nádor na dolní čelisti. Abbott po operaci prohlásil, že cítil jen to, že ho někdo škrábe na krku, ale nic víc. Morton vycítil obchodní příležitost a vzhledem k tomu, že éter byl známý ve společnosti pro své uvolňující účinky, vydával ho průkopník anestezie za letheon.

O rok později byl zázračný uspávací prostředek aplikován i v Praze. Chirurg Celestýn Opitz v nemocnici Milosrdných bratří (dnes známé jako nemocnice Na Františku) amputoval v celkové éterové anestezii končetinu. Do své smrti provedl dalších 186 operací v narkóze a stejně jako jeho slavnějšímu kolegovi Mortonovi mu k tomu stačila jednoduchá skleněná banka s otvorem.

Éter ale nebyl jediným anestetikem. Jen o rok později začal porodník James Young Simpson užívat k tišení porodních bolestí chloroform, který se krátce nato začal používat při různých operacích. Podle názorů odborníků byl účinnější než éter. Pacient usnul během pouhé minuty, maximálně dvou.

Později se ale ukázaly jeho negativní účinky. Poškozuje játra a může způsobit i srdeční selhání. Do popředí se proto opět dostal éter. Ten se ale zase ukázal jako nežádoucí kvůli prudkým reakcím pacientů po probuzení (nadměrné zvracení, dlouhotrvající slabost).

Proto se od užívání obou látek upustilo a lékaři a vědci hledali bezpečnější látky. Dnes se uspává například za pomocí propofolu nebo ketaminu a řady dalších.