Trápení se zuby provází lidstvo odjakživa. Nejstarší nalezený zub, který vykazuje stopy čehosi na způsob léčby, je starý 14 tisíc let. Přesto je povolání zubaře relativně mladé, protože lékaři dlouho považovali ošetřování bolavých zubů za něco, co je pod jejich úroveň.

Bolí zub? Tak šup ke kováři!

Zubařina se pomalu stávala samostatně uznávanou vědou až někdy v 19. století. Do té doby se tohoto úkolu ujímali zpravidla holiči, lazebníci, hodináři, kejklíři či kováři. Ti většinou bolavý zub prostě vytrhli – a nazdar kašpar. A samozřejmě bez umrtvení. Existovaly samozřejmě i zubní protézy, v nějaké formě se používaly zřejmě už od starého Egypta, ale plnily víceméně jen estetickou funkci. Kousat se s nimi nedalo.

Koncem 18. století byl sice cukr stále ještě luxusním zbožím, ale začínal se pomalu konzumovat ve velkém, což spolu s nedostatečnou zubní hygienou a špatnou stravou mělo pro chrup Evropanů fatální následky. Doba si tedy vyžádala nové a lepší zubní protézy - a pokud možno funkční. Rozhodně přitom nešlo o lacinou záležitost - zpočátku si ji mohli dovolit jen boháči, protože "třetí zuby" přišly až na padesátinásobek týdenního výdělku běžného řemeslníka.

Protézy se začaly vyrábět ze slonoviny (hrochů, slonů či mrožů), která se ovšem po čase kazila. Nemluvě o tom, že lidský chrup připomínala jen s notnou dávkou fantazie, a nosit ji v ústech rozhodně nebylo nic příjemného. Z ní měl například protézu i George Washington, který v době nástupu do úřadu amerického prezidenta měl prý jen jeden vlastní zub. Jako materiál pro zubní náhrady se tehdy neuchytil ani porcelán – byl v ústech nápadný až přílišnou bělostí a lámal se.

Nejlepší byly pravé zuby - dnes by snesly označení "bio"

Ukázalo se, že nejlepší zubní náhradou jsou pravé lidské zuby. Ty většinou obstarávali vykradači hrobů, případně si tím lehce přivydělávala chudina, která si nechávala vytrhnout tu a tam nějaký ten zdravý zub, který pak posloužil někomu dalšímu.

Skvělým zdrojem pro relativně zdravé zuby ovšem bývaly války, protože v nich umírali mladí muži s víceméně kompletním, neopotřebovaným chrupem. U nich navíc bylo menší riziko přenosu infekce, než v případě zubů z vykopaných tlejících nebožtíků. Vždyť pro sterilizaci neznali tehdy nic jiného než horkou vodu.

Pravé žně nastaly v tomto směru po bitvě u Waterloo v roce 1815 – poslední bitvě Napoleona Bonaparta. Padly v ní desetitisíce vojáků a okradači mrtvol vyplundrovali bojiště jaksepatří. Díky přívalu čerstvých zubů byla vyrobena spousta zubních protéz, které se staly v Británii skutečným hitem a vysloužily si přízvisko "zuby z Waterloo". Toto označení mělo být jakousi zárukou kvality a čerstvosti – čili něco jako 'švédská ocel' nebo 'švýcarské hodinky'.

Ve druhé polovině 19. století se samozřejmě postupně prosadily moderní, lepší a lacinější formy umělého chrupu. "Zuby z Waterloo" se ale používaly ještě dlouho po slavné bitvě, a dokonce se prodávaly i do ciziny. V katalozích dentistů se nabízely ještě v 60. letech.