Každá doba má své pachy a je velmi pravděpodobné, že kdyby například takový středověký člověk přičichl k dnešním parfémům nebo čistícím prostředkům, asi by to s ním seklo. Byl totiž zvyklý na něco mnohem horšího – a nevadilo mu to.

Ani za francouzského krále Ludvíka XIV. (1638-1715) se hygieně moc nedalo. O zápachu na zámku ve Versailles toho bylo napsáno již hodně. Nebyl tu odpadní systém, tedy ani záchody v dnešním slova smyslu, latrín bylo málo, a personál tedy v případě nutnosti vykonával potřebu, kde se zrovna dalo - na chodbách, dvorech či zahradách.

Ani s tím koupáním se to nepřehánělo a parfémy na všudypřítomný smrad nestačily. Koupelnu navíc měl jenom panovník, který ji ale používal spíš k milostným hrátkám než k očistě. Podle tehdejších poznatků medicíny totiž bylo koupání dokonce škodlivé, protože prý vyčerpávalo tělo.

Zuby jsou zárodek infekcí – pryč s nimi!

To ovšem nebyl jediný nesmysl, k němuž tehdejší lékaři dospěli. Byli například přesvědčeni o tom, že největší líheň infekcí v lidském těle jsou zuby, a proto je nutné je co nejdříve odstranit, dokud jsou ještě jakž takž zdravé.

To samozřejmě neplatilo pro sprosté poddané, ale pro nejdůležitějšího muže ve státě, který o sobě notabene prohlašoval, že stát je právě on. Tím se ovšem felčaři a ranhojiči nenechali zviklat.

Králův osobní lékař Antoine Daquin tak dlouho vtloukal Ludvíkovi teorii o zubech do hlavy, až panovník svolil a v roce 1685 si ve věku 47 let nechal většinu zubů vytrhat. Pan doktor Daquin (anebo možná jím povolaný dentista) přitom ale postupoval tak neurvale, že Králi Slunce zlomil spodní čelist a vytrhl i kus patra. To všechno samozřejmě bez narkózy.

Zlomená čelist se zahojila, ale díra mezi nosem a ústní dutinou se ne a ne zacelit, a tak asi měsíc nato podstoupil král další zákrok. Kvůli dezinfekci Daquin panovníkovi díru v patře podle vlastních slov dokonce čtrnáctkrát vypálil rozžhavenou železnou tyčí. Zákrok nebyl úspěšný, otvor zůstal.

Smrad jsem já!

Zbývajících 30 let svého života se tedy musel Ludvík XIV. smířit s tím, že mu při pití část vína vytékala nosem a že mu v díře mezi pusou a nosem zůstávaly kusy jídla. A tam samozřejmě pomalu hnily, dokud se po několika týdnech nerozložily natolik, že mu vytekly nosem. Nesnesitelný zápach z úst, který se kolem krále šířil, byl legendární. Dobové prameny na to nesčetněkrát upozorňují.

Ludvík byl kromě toho vyhlášený jedlík, dokázal toho na posezení spucnout požehnaně, aniž by se zasytil. Příčinou nebyla ani tak královská rozežranost, jako spíš fakt, že měl od mládí tasemnici, o čemž podle dobových záznamů dnes není nejmenších pochyb.

Bez zubů se mu ale kousalo velmi špatně, proto mu servírovali značně rozvařenou stravu. To se to pak hnilo jedna radost! A jelikož trávení panu králi pořádně nefungovalo, byly u něj průjmy a zvracení na denním pořádku. Navíc si hojně dopřával projímadla a klystýry a lékaři pravidelně mnohokrát denně kontrolovali urozenou stolici. Pokud jde o složení projímadel, raději snad nevědět: vedle koňského hnoje se do nich přidávalo kadidlo a sušený hadí prášek (pulvis serpentis).

Božská pocta?

Novodobí Ludvíkovi životopisci s oblibou odsuzují Daquina jako neschopného hudlaře. Dva experti z univerzitní kliniky v Lipsku ale namítají, že krále dlouhá léta trápily bolesti zubů a že jeho chrup byl v dezolátním stavu. Doktor Daquin tedy prý rozhodně nevytrhal mocnému vládci jen samé zdravé zuby, jak se tvrdí. Bysta Ludvíka XIV. v kanadském Quebecu | zdroj: Profimedia

To ale nic nemění na skutečnosti, že královy milenky strašlivým smradem z monarchových úst velmi trpěly. Polibek od Krále Slunce sice byla božská pocta, ale požitek to rozhodně nebyl. Jeho poslední milenka – Madame de Maintenon – tak dlouho na Daquina nasazovala a spřádala intriky, až byl jako Ludvíkův osobní lékař propuštěn.

Na závěr dlužno podotknout, že podle francouzského historika Louise Bedranda snášel Král Slunce veškerá výše uvedená utrpení statečně a s ledovým klidem a nikdy si ani slovem nestěžoval. Prostě hrdý monarcha, jak se sluší a patří. Příroda jej také odměnila: Navzdory veškerému martyriu se dožil (bez čtyř dnů) úctyhodného věku 77 let, z toho 72 let na trůně. Klobouk dolů, Vaše Veličenstvo!