Šéf justice, který neumí číst zákony

MAGAZÍN - Magazín autor: Marek Přibil

Kdyby se ministr spravedlnosti Robert Pelikán soudil s magazínem Respekt kvůli publikaci rozhovoru, který sice poskytl, ale později se snažil zabránit jeho zveřejnění, a pokud by uspěl s argumentací, že má na rozhovor autorská práva, otevřela by se tím Pandořina skříňka.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán,zdroj: Petr Horník / Právo / Profimedia

Jen si to představte: šéf justice vyhraje soudní spor s časopisem. Co se stane? Svět se sice bude točit dál, ale svoboda slova bude rázem čelit unikátnímu precedentu.

Nejen Pelikán, ale jakýkoli jiný politik by si pak totiž mohl nárokovat autorská práva včetně honorářů nebo tantiém z opětovného vydání. Ale především by pak mohl diktovat, zda rozhovor či jakékoli jeho prohlášení vyjde, či ne. U novinových a časopiseckých rozhovorů se něco takového dosud nedělo, za autora rozhovoru byl a je považovaný novinář, který ho vedl. 

Jak by to vypadalo, kdyby hypotetický soud dal Pelikánovi za pravdu? Pojďme si to popsat na zcela fiktivním příkladu:

Novinář volá Miroslavu Kalouskovi a ptá se ho: "Pane poslanče, co si myslíte o výroku šéfa ANO Andreje Babiše, že aféra Čapí hnízdo vznikla na politickou objednávku s cílem ovlivnit volby?" Kalousek rozhorleně spustí: "Podvodník Babiš by měl sedět!" Novinář si mne ruce, že má šťavnatou citaci, vzápětí mu však volá Kalousek zpátky: "Opravte to. Moje citace zní: Babiše by asi měli vzít do vazby."

Novinář neochotně výrok přepíše, jenže pak se Kalousek náhodou dozví, že Babiš potají jedná se Schwarzenbergem o možné povolební spolupráci. Volá proto novináři do třetice: "Zakazuji vám můj výrok publikovat." – "Proč?" zalapá po dechu žurnalista. "Je to mé autorské dílo!" vykřikne podrážděný Kalousek.

Myšlenka jako umění

Ve sporu s redakcí Respektu vycházel ministr spravedlnosti z předpokladu, že jeho odpovědi naplňují znaky autorského díla, jinými slovy - že autorská práva na rozhovor patří jemu a on proto může rozhodovat, zda rozhovor bude či nebude publikován. 

Odvolával se na paragraf 11 autorského zákona, který stanovuje, že "autor má právo rozhodnout o zveřejnění svého díla". Problém ovšem je, že odpovědi politika na otázky novináře nelze pokládat za "jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti", jak autorské dílo definuje tentýž zákon. Pelikánovy odpovědi nejsou "výsledkem tvůrčí činnosti" - jsou to jen myšlenky a na myšlenky můžete jen těžko uplatňovat autorský zákon. 

Zajímavostí je, že soudní řízení v podobné věci skutečně proběhlo: pražský městský soud před sedmi lety rozhodl, že autorská práva na nahrávku rozhovoru s umírajícím Janem Palachem patří psychiatričce Zdence Kmuníčkové a kameramanovi Vladimíru Tůmovi. Kmuníčková s Palachem hovořila v nemocnici, Tůma jí půjčil magnetofon. Právě oni zažalovali dceřinou společnost Českého rozhlasu Radioservis za zveřejnění nahrávky na DVD k výročí roku 1968.

Pelikán jako umělecké dílo

Hlavní roli při vedení rozhovoru hraje podle zmíněného verdiktu tazatel, přeneseno na Pelikánův případ novinář - právě jeho otázky určují podobu rozhovoru a jsou tedy "výsledkem tvůrčí činnosti" novináře, jak potvrzují advokáti, kteří se specializující na mediální právo.

"Novinář, který je tvůrcem rozhovoru, je jeho tvůrčím duchem. Má nad ním plnou kontrolu, protože dohlíží nad tím, jak je rozhovor veden, rozhoduje jaké otázky položí, určuje způsob jakým je položí, určuje tón jakým je klade a vytváří konečný produkt, který je šířen tiskem. Skutečnost, že novinář formuje a kontroluje průběh rozhovoru, z něj dělá tvůrčího ducha výsledného produktu," vysvětluje expert na mediální právo Aleš Rozehnal na webu Hlídací pes

Ten, kdo na novinářovy otázky reaguje, se sice leckdy při přemýšlení nad odpověďmi zapotí, jeho odpovědi jsou však "spíše než výsledkem tvůrčí činností vyjádřením myšlenek, což je však výslovně z působnosti autorského zákona vyňato," jak podotýká Rozehnal. 

Stejně tak také výlučné právo na zvukový záznam pořízený během rozhovoru má výrobce tohoto záznamu – tedy novinář, potažmo vydavatelství, pro které pracuje.

Jistě, lze si představit situaci, ve které by si Pelikán skutečně mohl nárokovat spoluautorství rozhovoru - pokud by ho svou tvůrčí činností ovlivnil natolik, že by to z jeho odpovědí činilo unikátní výtvor. Třeba kdyby odpovídal pozpátku nebo nějakým novým, jím vymyšleným jazykem. Nic takového se však nestalo. Ani Pelikánovy myšlenky vlastně nebyly nijak unikátní - ministr jen zopakoval to, co už mnohokrát řekl jeho stranický šéf Andrej Babiš. 

Pelikán by tedy případný soudní spor s největší pravděpodobností prohrál, příběh s Kalouskem - poslancem, který v reálném světě tak rád volá novinářům - by tak vzniknout ani nemohl. Autorský zákon totiž kromě výše zmíněného také vymezuje "výjimky z ochrany podle práva autorského ve veřejném zájmu", což umožňuje mimo jiné zveřejňovat parlamentní publikace.

Ruku v ruce s právem na svobodu projevu můžou díky tomu média plnit úlohu kontroly nad politiky. Pokud by každé prohlášení veřejně činné osoby bylo považováno za "unikátní autorské dílo", média by se definitivně proměnila v překladiště PR letáčků politických stran. Naštěstí v této situaci - alespoň prozatím - nejsme. 

Tagy: Česko domácí Ministerstvo spravedlnosti hnutí Ano česká politika česká média média a internet

Zdroje: Vlastní