Špinavé zákulisí české žurnalistiky

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Alina Holušová

Čím se liší novináři od "obyčejných lidí"? Přístupem k informacím, řeknete si nejspíš. Znají správné lidi, mají přístup do zákulisí, kontakty na politiky a policisty. Mají své "důvěrné zdroje". Ve skutečnosti by se měli lišit především tím, jakým způsobem s informacemi nakládají. A že je nevyužívají k vlastnímu prospěchu a obohacení. 

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: Lucie Pařízková / Empresa Media / Profimedia

Žurnalistika by měla sloužit veřejnému zájmu. Z výrazu "veřejný zájem" se však stala otřepaná a bezobsažná fráze. Ve skutečnosti novináři (nikoli všichni, ale mnozí) dělají úplný opak – slouží zájmům vlastním.

Zbohatnout chce každý, nebo téměř každý. Žít lépe, ideálně v luxusu. Situaci příliš nepřispívá fakt, že český mediální trh je příliš malý, a naopak zájemců o kariéru v žurnalistice příliš mnoho. Devalvuje to cenu práce, což majitelé mediálních domů a skupin vítají. Řadoví novináři už nikoli.

Udělat si jméno a vydělat peníze není jednoduché, ale v zásadě ani složité, pokud víte, jak to funguje. Obchoduje se různě. Můžete se domluvit s nějakou firmou, která se potřebuje dostat na stránky novin nebo chce zveřejnit určitou informaci a jinou zase naopak zamlčet. Novinář vyinkasuje pár desítek tisíc nebo příslib nějaké výhody v budoucnu (třeba pěkné místečko ministerského mluvčího nebo dobře placenou pozici v PR agentuře). Čím více podobných kšeftů má, tím lépe pro něj.

Kromě článků na zakázku se obchoduje rovněž s informacemi. Tady už potřebujete kontakty v politických a policejních kuloárech, mnohem více riskujete, ale také jde o úplně jiné částky.

Představte si modelovou situaci. Od svého důvěrného policejního zdroje získáte cennou informaci na někoho z lobbistických kruhů nebo na šéfa jisté firmy. Nebo vám jistý politický náměstek prozradí nějakou pikantérii na člena konkurenční politické strany. Se získanými materiály jdete za vedením, které je pak nabídne tomu, koho by mohly zkompromitovat. Pokud máte dobré kontakty, můžete s informacemi obchodovat bez prostředníků v podobě nadřízených, případně se můžete posunout v potravinovém řetězci výš a stát se vedoucím vydání, šéfredaktorem či výkonným ředitelem.

Se slávou je to podobné jako s penězi. Potřebujete kontakty, pak máte titul "investigativního novináře" takřka jistý. Za investigativou tak, jak se dělá v Česku, často nestojí žádný veřejný zájem, ale snaha udělat si jméno na nějaké kauze.

Kolik stojí informace

V každém případě nic není zadarmo. A už vůbec ne důvěrné či výbušné informace. Nikdo vám neprozradí nic zásadního jen tak. Zkuste si třeba zavolat na policii. Představte se jako novinář a požádejte o zpřístupnění informací z nějakého vyšetřování, schválně jestli pochodíte.

Úniky z vyšetřovacích spisů nebývají výsledkem charitativní činnosti policie, důvěrné zdroje zpravidla sledují vlastní cíle, které novinář ani nemusí prohlédnout. Riskuje sice, že se stane loutkou v rukou mocnějších, ale obvykle to nikomu příliš nevadí.

Jak to v médiích funguje, ví úplně každý v branži. Neznamená to samozřejmě, že se každý na nekalých obchodech podílí, ale povědomí o tom mají v podstatě všichni snad kromě mladých stážistů a elévů. Proč se proti tomu nikdo nebouří? Proč se o tom nemluví? Ze stejného důvodu, proč nezveřejňujeme konkrétní příklady.

Je to natolik prorostlé systémem a figuruje v tom tolik vlivných osobností z žurnalistiky, policejních kruhů a politiky, že na tom pár příkladů nic nezmění. Bojovat proti tomu lze pouze tak, že se na tom nebudete podílet. Nebudete psát články na zakázku, nebudete se pokoušet dostat do vyšetřovacích spisů (pokud za tím opravdu není veřejný zájem) či bezmyšlenkovitě zveřejňovat jakoukoli politickou špínu, aniž byste zvážili, zda z toho náhodou nemůže těžit někdo mocný.

Bojovat proti tomu lze jen kvalitně odvedenou prací, byť se tím odsoudíte k práci v malé redakci s neznámým jménem, protože bojovat proti systému "zevnitř" opravdu nejde. Ve velkých (nebo zavedených, vlivných, atd.) redakcích riskujete, že vás dřív nebo později někdo požádá, abyste napsali něco na objednávku. Dokážete se tomu ubránit i přes hrozbu, že přijdete o práci? Jen těžko.

Obětní beránek

V české žurnalistice přitom překvapivě existuje ještě horší věc než kšefty s informacemi. Titíž lidé, kteří se na těchto praktikách podílejí kvůli penězům nebo slávě, vám s chutí uspořádají veřejný lynč, pokud se na vás provalí, že jste součástí systému. Přesně to se stalo Marku Přibilovi, na kterého se provalilo pár schůzek s Andrejem Babišem a kterému jsou teď v patách přední čeští "investigativci", aby si na něm udělali další zářez a zároveň očistili vlastní jméno. Jako kdyby byl Přibil jen nějaká anomálie. Není, opravdu ne.

Chápete, že byla chyba scházet se s Babišem, ptají se teď všichni Přibila a snaží se z něj vytlouct doznání, že je černou ovcí žurnalistiky. Ale není, kdepak. Přibil je jen obětním beránkem. Přál si kariéru investigativce a dostal se do drsného soukolí, ze kterého – v jeho očích – nebylo jiného úniku.

Utekl z náručí jednoho krvežíznivého majitele vydavatelství do náručí jeho neméně krvežíznivého konkurenta: před Mafrou pracoval v Týdnu, který patří vydavatelství Empresa Media (Týden, Instinkt či Faktor S). Empresu vlastní Jaromír Soukup. Do této skupiny patří také TV Barrandov, která každý týden vysílá pořad Týden s prezidentem. "Moderuje" ho právě Soukup, kterému prezident dohodil čínské investory ve chvíli, kdy jeho mediální dům potřeboval investiční injekci.

Největší chybou Přibila nebylo scházet se s Babišem. Sešel se s člověkem, který ho platil, proč by to měla být chyba? Chybou bylo vůbec vstupovat do systému pobídek a odměn, kde neplatí žádné morální zábrany a kde si jdou všichni po krku, novináři, politici, byznysmeni i příslušníci bezpečnosti. Nefiguruje v něm žádný veřejný zájem, jen touha po slávě, penězích a pohodlí.

Být slavný investigativec, který odhalí pár horkých kauz, je stejně špatný cíl jako vydělat si peníze na obchodech s informacemi. Právě to mimochodem umožnilo vznik řady pochybných pseudozpravodajských serverů manipulujících s veřejným míněním. Zavedená média zklamala veřejnost úplně stejně jako zavedené politické strany – neplnila své sliby, protože ve skutečnosti nesloužila zájmům společnosti.

Veřejná poprava Přibila není žádným očistným procesem, ale jen směšným cirkusem. Až se příště začtete do nějaké investigativní kauzy, zkuste si položit otázku – jak její odhalení zlepší kvalitu vašeho života a kolik stály informace, které její autor odhaluje? Možná stovky tisíc, možná pár textů na objednávku a možná něčí živobytí. 

Tagy: Česko domácí česká média média a internet

Zdroje: Vlastní