Už od doby, kdy Andrej Babiš oznámil vznik svého hnutí, se vedou debaty o tom, proč vlastně majitel skupiny Agrofert vstoupil do politiky. Minulý týden svou troškou do mlýna přispěl také šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery. Jeho popis Andreje Babiše coby misionáře, který se cítí být otcem národa, myslí to dobře a chce Česku pomoci, vyvolal řadu protichůdných reakcí.

Tabery varuje, že se už po říjnových volbách můžeme ocitnout v situaci, kdy u nás jeden muž bude disponovat vlivem, jaký jsme od roku 1989 nezažili. Babišovi jde podle šéfredaktora Respektu o co největší kontrolu moci, zájem státu hodnotí jen podle vlastního zájmu a ty, kteří s ním nesouhlasí, vnímá jako nepřátele. Zároveň však Tabery tvrdí, že si předseda hnutí ANO nepřišel nakrást, ačkoli využívá své moci k tomu, aby se firmám v jeho holdingu dařilo lépe.

Tabery se pokouší podívat se na fenomén Andreje Babiše komplexněji, nevidět ho jen černobíle. Vyvolává to rozporuplné reakce, někomu připadá, že šéfredaktor Respektu couvá a místo kategorického odmítání miliardářova politického angažmá a přímého střetu s ním vyzývá k tomu, abychom se mu přizpůsobili a kolaborovali s ním.

Tak totiž na některé principiální kritiky předsedy ANO působí Taberyho věty o tom, že "je třeba doufat, že se tomu přizpůsobí i TOP 09 či další uskupení, která se zaklínají, že s Babišem by si ani nepodala ruku. Otázka totiž s největší pravděpodobností nezní, zda ANO povede příští vládu, ale s kým v ní bude. A jestli to budou spíše liberálně-proevropští partneři, či odpůrci stávajícího směřování země."

Tabery dráždí jednak tím, že odmítá perspektivu toho, že Babiš vstoupil do politiky jednoduše proto, aby znásobil svůj majetek, ale také tím, že celou věc staví tak, jako by o vítězi voleb už bylo rozhodnuto a jediné, co ostatním stranám zbývá, je vybrat si, jakou strategii zvolí po prohraných volbách.

Do hlavy mu nikdo nevidí

První otázka, kterou Taberyho text vyvolává, zní, zda to Babiš se svou rolí otce národa, do níž se pasoval, myslí dobře a opravdu to tak vnímá, nebo je to jen hra a PR, přičemž jsou jeho skutečné motivace úplně jiné. Erik Tabery věří, že ministr financí a miliardář Andrej Babiš chce České republice pomoci a proto usiluje o co největší kontrolu moci.

"Jako podnikatel se dostal do pozice, kdy si v byznysu mohl dovolit téměř cokoli. Svou pozornost tedy obrátil k politice a správě země, protože tam viděl novou motivaci pro svou činnost. Ten vstup byl myšlen skutečně pozitivně. Chtěl ukázat, že umí z Česka udělat lepší zemi. Je to megaloman, který si myslí, že dokáže cokoli, co si zamane. Svému novému projektu se oddal zcela a jeho nasazení nemalá část veřejnosti obdivuje a věří mu. Proto je úspěšný a popularita mu roste," píše Erik Tabery ve svém dalším článku k reakcím na původní text.

Šéfredaktor Respektu může mít ve svém rozboru Babišovy osobnosti pravdu. Motivace lidí jsou ovšem ve skutečnosti složité a vyznat se v nich není snadné ani pro člověka samotného, natož pro jeho okolí. Máme tendenci si leccos namlouvat, chceme být ve svých očích "lepším" člověkem a kromě toho máme i řadu temnějších vlastností, které se - když se jim dá příležitost - derou na povrch.

Je možné, že Babišovi jde jen o peníze a moc a vše ostatní je jen "bohapustá propaganda, která cynicky zneužívá slabin mimořádně zpackané české verze kapitalismu", jak píše šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka. Vyloučit nelze ani to, co říká Erik Tabery, že za jednáním majitele Agrofertu je nějaká pozitivní motivace a nejde jen o jeho vlastní zájmy.

Může to být také kombinace obojího. Ostatně jak moc se od sebe liší megalomanství, kdy myslím jen na sebe, od megalomanství, kdy jsem přesvědčen, že vím, co znamená "udělat z Česka lepší zemi" a všem, kterým se to nelíbí, to vnutím pomocí své mocenské převahy? O motivacích Andreje Babiše můžeme jen spekulovat. Jediné, čeho se lze chytit, je, jak se Babiš choval předtím, než se rozhodl vstoupil do politiky.

Bezzubé konstatování

Sledoval ve svém podnikání nějaké jiné zájmy než své vlastní? Choval se tak, aby to z národohospodářské pohledu bylo pro Českou republiku co nejvíce prospěšné? Podnikatelé, které Babiš na své cestě za úspěchem pozřel, by asi s odpovědí na tyto otázky neváhali. To však Babišovi nebrání hovořit o tom, kolik odvádí na daních, že dává práci tisícům lidí a jeho firmy vytváří hodnoty.

Možná opravdu věří, že existence Agrofertu přináší České republice dobro a jde o lepší a efektivnější stav, než množství rozdrobených menších podniků. A nebo je to jen propaganda, s jejíž pomocí se snaží veřejnosti vnutit svůj obraz úspěšného velkopodnikatele, který přispívá k prosperitě své země. Do hlavy mu nevidíme. Rozhodující je však výsledek a ten - když se opět přeneseme na pole politické - spočívá v maximální koncentraci moci.

Postřeh Erika Taberyho, že je Andrej Babiš v politice úspěšný, protože to myslí dobře, jednak nelze prokázat a hlavně je poněkud bezzubý, nic dalšího z něj totiž neplyne. Snad jen stejně vágní konstatování, že Babišovi soupeři to musí také myslet dobře a snažit se České republice pomoci, protože jinak s předsedou hnutí ANO nic nesvedou.

Není přeběhlík jako přeběhlík 

Další důležitá otázka je, jakou strategii by měli v letošním roce oponenti Andreje Babiše zvolit. V debatě kolem Taberyho textu se objevily dva možné přístupy - jít do přímého střetu, burcovat, že rok 2017 je přelomový a dost možná se rozhodne o demokratickém charakteru našeho státu, a především zabránit tomu, aby se Babiš stal příštím premiérem a to i za cenu nesourodých spojenectví. A nebo, jak navrhuje Tabery, raději jít s Babišem do vlády a kontrolovat ho.

Šéfredaktor týdeníku Respekt upozorňuje, že pokud budou pravicové strany odmítat jakékoli jednání s předsedou hnutí ANO, nemusí to vést k tomu, že tu nebude vláda Babiše, ale vytváří se tak předpoklad pro vznik koalice složené z různých přeběhlíků či rozpadlých stran. To je podle Taberyho nepochybně horší varianta než vláda složená z čitelných politických uskupení, která se budou vzájemně tvrdě kontrolovat.

To je ale východisko, které vůbec nemusí nastat. Stačí, aby měl Babiš na výběr z více stran, se kterými by mohl vládnout. V takové situaci pak sám bude směřovat ke koalice, ve které mu jeho partneři budou klást co nejmenší odpor. Pokud to alespoň trochu půjde, vyhne se takové, kde by ho koaliční strany tvrdě kontrolovaly, jak píše Tabery.

Navíc i kdyby se nakonec Babiš ocitl ve vládě s ODS a TOP 09, v případě že by měl v záloze náhradního koaličního partnera, šlo by o silný nátlakový prostředek, jak obě strany přimět k tomu, aby mu vycházely vstříc. Samozřejmě může nastat situace, kdy předsedovi ANO nezbude nic jiného než dát dohromady koalici z přeběhlíků a rozpadlých stran.

Záleželo by ovšem, kolik hlasů by takovým způsobem Babiš potřeboval získat. Je něco úplně jiného, pokud by mělo jít o jednoho, dva přeběhlíky, a nebo by musel zlákat deset, patnáct poslanců a rozložit za tím účelem dva poslanecké kluby. To by šlo už o poznání hůře a nelze vyvozovat z výroků některých politiků, jak to dělá Erik Tabery, že by hned byli ochotni odštěpit se od své strany, aby umožnili Babišovi vládnout.

I Babiš může skončit v opozici

Mnohem pravděpodobnější však je, že se najde někdo, s kým Babiš vládu sestaví a nebudou se muset kvůli tomu žádné strany rozpadat. Jako každé volby i ty letošní jistě přinesou nějaké to překvapení. Do sněmovny se mohou dostat uskupení, o kterých se to dnes obecně nepředpokládá a která mohou být koalici s hnutím ANO nakloněna, například Strana přímé demokracie Tomia Okamury či Robejškovi Realisté. Pak je tady také KSČM, u které může Babiš rovněž uspět.

Nelze podcenit ani to, že tváří v tvář výhodné nabídce vstoupí do vlády i strany, které se dnes k Babišovi chovají spíše odmítavě. Pořád ale do voleb zbývá dost času a může se stát, že hnutí ANO sněmovní volby nevyhraje, a nebo se mu to podaří, ale tak těsně, že dosažený výsledek bude zklamáním a nakonec povede k tomu, že pro Babiše bude dosti obtížné vládní koalici sestavit. I takový scénář může nastat.

Předseda hnutí ANO by se pak nemohl spolehnout na razanci, kterou by mu dodalo to, kdyby volby jednoznačně a s velkým náskokem vyhrál, například získal více než 25 procent a ostatní strany přeskočil třeba o 10 procent. V takovém případě by to bylo jeho vítězné tažení, které by se velmi snadno dalo přetavit v hladké sestavení vlády.

Babiš by jednak nepotřeboval tolik koaličních partnerů a potom by bylo mnohem těžší sestavit vládu bez něj. Muselo by se za tím účelem dohodnout možná i čtyři, pět stran, kterým by se před veřejností špatně obhajovalo, že nejenom vyšoupli z vlády jednoznačného vítěze voleb, ale ještě ho nahradili mnohačlennou a vnitřně rozpornou koalicí.

Erik Tabery svůj text končí tím, že ostatní strany budou Andreje Babiše nejúčinněji kontrolovat, když s ním budou sedět ve vládě. Šéfredaktor Respektu tak dosti předbíhá. V následujících měsících se v první řadě bude hrát o to, jak silné jednotlivé strany do případných koaličních vyjednávání vstoupí a také jakou pozici v nich budou mít kategoričtí odpůrci koalice s hnutím ANO. To vše rozhodne o tom, kdo bude v čele příští vlády, a stále platí, že to nutně nemusí být ten, kdo volby vyhraje.