Sedm kontinentů do sedmi let. Jak se z obyčejného dítěte stal malý cestovatelský fenomén
8. 1. 2026 – 10:26 | Zpravodajství | Alex Vávra
Sedm kontinentů do sedmi let. Příběh malého Wildera McGrawa ukazuje, že cestování s dětmi nemusí být extrém ani póza na sociální sítě, ale přirozený způsob, jak v nich pěstovat zvědavost, sebevědomí a otevřenost vůči světu.
Zatímco většina dětí v jeho věku teprve zápasí s násobilkou a domácími úkoly, americký chlapec Wilder McGraw má za sebou něco, o čem si většina dospělých může nechat jen zdát. Ještě před svými sedmými narozeninami stihl navštívit všech sedm kontinentů, včetně Antarktidy. Nešlo přitom o žádný rodičovský experiment ani pečlivě naplánovaný projekt. Spíš o přirozený důsledek životního stylu jeho rodičů, kteří cestování považují za součást identity, ne za položku na seznamu úspěchů.
Wilderova cestovatelská dráha začala opravdu brzy. První let absolvoval už v osmi týdnech, kdy rodina zamířila do Portugalska. Následovaly Karibik, Kanada a Mexiko, a to vše ještě před jeho druhými narozeninami. Pandemie sice jejich tempo na čas zpomalila, ale jakmile se svět znovu otevřel, McGrawovi se vrátili na cesty. Přibyly další karibské ostrovy, Kostarika, Dubaj, safari v Zambii, evropské státy i Galapágy. Letos v létě pak Amsterdam, Singapur, Austrálie a Nový Zéland završily šestý kontinent a v listopadu přišla Antarktida jako symbolický vrchol celé cesty.
Myšlenka na všech sedm kontinentů přitom vznikla až zpětně. Když bylo Wilderovi kolem pěti let a rodina se chystala do Jižní Ameriky, rodiče si jen tak sepsali místa, kde už společně byli. Teprve tehdy jim došlo, že pět kontinentů mají dávno za sebou. Z náhodného zjištění se stala výzva, kterou se rozhodli dotáhnout do konce.
Cestování jako způsob přežití
Pro Wilderovu matku Jordi Lippe-McGrawovou není cestování jen radostí nebo koníčkem. V roce 2010 přišla o otce, lékaře a pilota, který zahynul při letecké nehodě. Následoval silný strach z létání a uzavírání se před světem. Právě pohyb a návrat k cestování jí ale pomohly znovu získat pocit, že žije naplno. I proto chtěla, aby její syn vyrůstal zvídavý, sebevědomý a bez zbytečných obav z neznámého.
View this post on Instagram
Zároveň otevřeně přiznává, že realita cestování s dítětem má daleko k naleštěným fotkám ze sociálních sítí. Únava, záchvaty vzteku, rozpadlá logistika na letištích ve tři ráno, mořská nemoc nebo pláč kvůli jídlu v letadle jsou běžnou součástí jejich dnů. Na Antarktidě byly chvíle, kdy Wilder kvůli nevolnosti strávil desítky hodin v kajutě a o každé sousto se vyjednávalo jako při krizových jednáních. Právě tahle syrová realita ale podle ní dává těm krásným okamžikům větší váhu.
Svět jako dostupné místo
Psychologové upozorňují, že i malé děti mohou z cestování těžit, i když si konkrétní místa později nepamatují. Zážitky se ukládají jinak než vědomé vzpomínky a formují vnímání světa, emoční stabilitu i schopnost adaptace. Klíčové je tempo, respekt ke spánku a potřeba odpočinku, ne honba za atrakcemi.
Rodina tomu přizpůsobila i svůj současný styl cestování. S tím, jak Wilder roste, se mění priority. Velkou roli dnes hraje fotbal. Zápas Ajaxu v Amsterdamu byl silným zážitkem, dalším cílem je Barcelona a zápas FC Barcelona. Do plánů vstupuje školní rok, prázdniny a prodloužené víkendy. A někdy to znamená klidně vynechat památky a strávit den u hotelového bazénu, protože právě to je pro dítě v danou chvíli největší zážitek.
Dokonce i na Antarktidě, po setkání s velrybou u lodi, přišla chvíle, kdy chtěl Wilder iPad. Rodiče mu ho bez výčitek dali. Jakmile se člověk zbaví představy, že každá minuta musí vypadat dokonale, je cestování jednodušší a přirozenější.
Největší změnou, kterou rodiče na Wilderovi pozorují, není počet razítek v pase, ale jeho přístup ke světu. Věří, že svět je otevřený, dosažitelný a stojí za to ho objevovat. A to je možná ten nejcennější suvenýr, jaký si z cest může odnést.
