Strašidelný příběh o nebezpečné hře Modrá velryba je částečně založen na reálných událostech, na které se jako na sněhovou kouli valící se internetem nabalil smyšlený balast.   

Jednou z nich je smrt dvanáctileté dívky jménem Elja (skutečné jméno Angelina Davydová, pro přátele Gelja) z provinční Rjazani ležící jižně od Moskvy. Předloni o jednom prosincovém, zdánlivě obyčejném ránu se Elja vydala do školy, kam ale nakonec nedošla. Spáchala totiž sebevraždu skokem ze 14. patra jednoho z přilehlých paneláků.

Ubitá žalem matka holčičky nedokázala pochopit, jak si její dítě mohlo vzít život. Začala pátrat, podívala se, co její dcera dělala na internetu a to, co objevila, ji vyděsilo. Narazila na strašidelné obrázky se sebepoškozováním, krví a depresivními citáty, na děsivé gore profily na sociální síti VK (ruská obdoba Facebooku), mystická hesla a tajemné úkoly. Vše zdánlivě do sebe zapadlo.

Závěry svého "vyšetřování" pak předala redakci deníku Novaja gazeta, která to doplnila vlastním šetřením, jehož výsledkem byla dnes už nechvalně proslulá reportáž s názvem Skupiny smrti (18+). 

Psalo se v ní, že v ruském VK existují skupiny, jejichž správci dovádí děti k sebevraždám prostřednictvím manipulativních úkolů, speciálně upravených videí a hudby. Zmiňuje se v ní mimo jiné skupina F57, která dnes již neexistuje. Text jinak kvalitního deníku, pro který kdysi psala slavná ruská novinářka Anna Politkovská, se stal terčem kritiky pro příliš zaujatý postoj a řadu nepřesností či omylů. Pochybnosti vyvolal také celkový postup redakčního týmu v případě vyšetřování takzvaných skupin smrti a vedení redakce pak částečně uznalo pochybení novinářů. 

Sebevražda jako vzor

Skupina F57 na VK skutečně existovala - podle různých zdrojů od roku 2013 nebo 2014, ale to není podstatné. Šlo o profil s gore obsahem, jaký se šíří internetem odnepaměti. Obrázky s náhrobky, sebevražednými citáty, ale také záběry se sebepoškozováním či popravami kolovaly internetem snad od počátku jeho existence a než vznikly sociální sítě, sdílely se na všemožných chatech, diskuzních fórech a dalších online komunitách.

Tradičními konzumenty všemožných temných bizárů jsou především adolescenti, zvědavci, čumilové, ale i jednotlivci s narušenou psychikou.

Předsmrtné selfie Riny jako vzkaz před sebevraždou | zdroj: Repro Právě takové skupiny navštěvovala maličká Elja. A právě na zmíněné F57 se necelý měsíc před její smrtí objevily obrázky jiné, o něco starší dívky Riny z městečka Ussurijsk ležícího na úplně opačné straně Ruska na Dálném východě. Šestnáctiletá Rina si lehla na koleje, kde ji přejel vlak. Těsně před tím na nádraží vyfotila selfie a nahodila ho na svůj VK profil.

Z Riny se následně stala ikona a vzor. Její předsmrtné selfie kolovalo internetem stejně jako fotografie jejího dekapitovaného těla (nebo se alespoň říká, že je její). Na masivním zájmu se rozhodli přiživit správci F57 a, aby přitáhli větší publikum, vymysleli vlastní legendu: Rina prostřednictvím sebevraždy poznala pravdu, ke které jí pomohla právě F57.

Původní skupinu F57 brzy zablokovali administrátoři VK, prakticky hned se ale objevily její kopie. Autorem některých z nich se stal jedenadvacetiletý Filipp Budějkin, známý spíše pod přezdívkou Filip Lis (lis znamená v ruštině lišák, říkejme mu tedy česky Lišák Filip).

Mladík využil popularity původní F57 a také světového boomu takzvaných ARG her, tedy her na alternativní realitu, v nichž hráči/uživatelé dostávají hádanky a luští je (mimo jiné s pomocí určitých filmů, knih či obrázků), aby se posunuli o úroveň výš a postupně se dostali na jejích konec.

Mimořádně poutavé je pro hráče jejích prolínání s realitou (vedoucí někdy až ke zmatení reality a internetové fikce), absence předem daných pravidel (tím se liší od LARPů) a anonymita tvůrců (pořadatelů) konkrétní hry.

Právě takovou "hru" hrál Lišák Filip s návštěvníky svých skupin, v jejichž názvech se objevovalo "f57", aby to evokovalo spojení s původní populární skupinou. Přestože on sám zpočátku tvrdil (později svou výpověď změnil), že chtěl rychle nabrat velké množství členů a pak použít skupinu k propagaci vlastní kapely, faktem je, že v komunikaci s návštěvníky svých komunit zacházel příliš daleko.

Lišák Filip se nyní nachází ve vazbě a čelí obvinění z "přinucení k sebevraždě" (v terminologii českého trestního zákoníku by šlo o paragraf § 144 Účast na sebevraždě). Na svědomí má podle vyšetřovatelů 16 nezletilých. Budějkin se sice zpočátku bránil, že nikoho k ničemu nepopouzel, ale přiznával, že také nikomu v ničem nebránil. Nedávno pak svou vinu plně přiznal, nic jiného mu také zřejmě nezbylo.

A kde se tedy vzala Modrá velryba?

Existuje ještě jeden Filipp (celým jménem Filipp Čelov), který je spojen s kauzou "sebevražedných skupin". Známý je ovšem spíše pod přezdívkou "Moře velryb" nebo zkráceně "Moře". Právě tak se jmenovala skupina, kterou založil v reakci na F57 a podobné profily propagující temnou, sebevražednou tématiku, aby – dle vlastních slov – naopak vymlouval uživatelům jejich sebevražedné myšlenky.

S Lišákem Filipem ho nespojovalo jen stejné jméno, oba se také jistou dobu přátelili, rozhádali se však proto, že se Lišák vydával za Moře, aby přetáhl návštěvníky jeho skupiny k sobě. Moře použil podobnou metodu jako Lišák: po založení své skupiny v ní publikoval část příspěvků z původní F57, aby nalákal sebevražedně smýšlející děti, kterým pak ale černé myšlenky rozmlouval.

O tom, že jeho tvrzení je nejspíš pravdivé, svědčí nejen svědectví uživatelů komunity Moře velryb, ale také obsah skupiny, soukromé konverzace Čelova s některými uživateli a také skutečnost, že v případu "sebevražedných skupin" figuruje pouze jako svědek, nikoli obviněný.

Podrobný rozhovor s Mořem a Lišákem ještě před jeho zadržením si můžete pustit ZDE.

Skandál se "skupinami smrti" každopádně přinutil administrátory VK k větší aktivitě, problematické skupiny zmizely, jenže tím příběh neskončil. Zkazky o sebevražedných sektách, tajných úkolech a "velrybách" kolovaly dál, čemuž úspěšně napomáhaly hysterické reakce ruských médií i veřejnosti. Vznikaly další a další "temné skupiny" napodobující své předchůdkyně. Z původního názvosloví se staly mystikou opředené tagy, které se šířily už nejen ve VK, ale i na dalších sociálních sítích. 

Po jejich zadání na svůj profil se k vám přihlásil "kurátor" a pozval vás do tajemné hry, která tentokrát pro změnu dostala název "Modrá velryba" (odvozeno z původní skupiny Moře velryb). Jedním z oněch kurátorů (správců dalších a dalších skupin navazujících na původní "sebevražedné skupiny" Lišáka Filipa) se ukázal být Miron Setch, který zřejmě pomáhal Lišákovi s natáčením fakeových sebevražedných videí a který vytvářel nové komunity už čistě jen kvůli jejich monetizaci.

Hru, ve které "kurátoři" zadávají hráčům podivné úkoly typu "nakreslete velrybu", "běžte pozorovat na střechu východ slunce" nebo "píchejte se celý den do ruky", skutečně leckdo zkusil. Hra má také množství variant podle toho, kdo zadává úkoly. Přihlásit se jako "kurátor" může uživateli, který se snaží do "hry" dostat, kdokoli. Třeba někdo, kdo si chce z dotyčného vystřelit. Poznat, s kým mluvíte, v podstatě nemáte šanci.

Zaznamenány byly případy, kdy byli "hráči" zastrašováni s pomocí takzvaných "IP Snifferů", které umožňují zjistit IP adresu uživatelů a teoreticky pak i jejich bydliště. Kvůli výhrůžkám se pak některé děti skutečně bály "hru" opustit, zatím však neexistují žádné důkazy, že to někdo opravdu dohrál až k poslednímu úkolu a spáchal kvůli "Modré velrybě" sebevraždu.

Temné stránky internetu a nebezpeční rodiče

Jeden z příspěvků na českém Facebooku | zdroj: Repro Facebook Po zveřejnění článků o tom, že Veronika a Růžena ji možná také hrály, se dokonce i na "českém" Facebooku vyrojily "přihlašovací" hashtagy, sloužící jako vstupenka do hry. Většina z příspěvků vypadá jako vtípek, kolik z nich ale může být myšleno vážně? Přitom je jen otázkou času, kdo si hru bude chtít vyzkoušet – ať už v roli hráče nebo "kurátora".

Skutečné nebezpečí tak představuje spíš popularizace hry, kterou mají na svědomí média, a také panika rodičů vyvolávaná a přiživovaná podobnými články.

Depresivními básničkami, obrázky s pořezanými končetinami a emo hudbou se "bavily" i dřívější generace, které se stejně jako dnešní děti pokoušely "polknout modrou pilulku" a poznat pravdu nebo se aspoň dostat do "skutečného", deep internetu.

Spíše než poplašným zprávám by se rodiče měli věnovat svým dětem, aby jejich ratolesti trávily méně času brouzdáním na internetu a hledáním dobrodružství, které může vést k tragickému konci. Skutečně vražedný je totiž nezájem blízkých, kterému citlivá dětská psychika leckdy nedokáže čelit.

Demonstrativní snaha upoutat pozornost dospělých jakýmikoli prostředky, hledání alternativních vzorů mezi jinými, "statečnějšími" vrstevníky, špatné party, hloupé žerty a tragické hry tu totiž byly před Modrou velrybou a dokonce i před internetem, a budou i dál.