Zhruba před rokem vyzývala francouzská ministryně životního prostředí Segolene Royalová k bojkotu Nutelly ve Francii. Palmový olej, který do ní přidává její výrobce - společnost Ferrero - má podle političky zásadní dopady na lidské zdraví i životní prostředí. 

Stačilo pár měsíců a inferno v indonéské džungli dalo bývalé životní družce současného francouzského prezidenta za pravdu. Šlo o nejhorší požáry, jaké Indonésie zažila za posledních 20 let. 

Smog, který doslova pohltil celá města, obsahoval víc emisí oxidu uhličitého, než kolik ve stejné době vyprodukovaly celé Spojené státy. Příčina katastrofy byla zřejmá - (často nelegální) vypalování lesů kvůli pěstování palem, z jejichž oplodí se vyrábí olej.

Palmový olej sice není jediným výrobkem, kvůli kterému mizí ročně tisíce hektarů lesního porostu, ale indonéskému zemědělství vládne jednoznačně. Od roku 1990 bylo kvůli palmovým plantážím zničeno 31 milionů hektarů pralesa, což odpovídá velikosti Německa. V rychlosti odlesňování předběhla Indonésie i nechvalně proslulou Brazílii.

Olej, kam se podíváš

Když se v reakci na indonéskou katastrofu začali ekologicky smýšlející spotřebitelé zajímat, v čem všem se skrývá palmový olej, nestačili se divit - čokoláda, sušenky, margarín, pečivo, kosmetické krémy, zubní pasty nebo krmivo pro psy. Je zkrátka všude, na co se podíváte. Kdyby obchody oddělily potraviny s palmovým olejem od ostatních, v "palmových regálech" by skončila víc než polovina výrobků. 

zdroj: www.youtube.com

Odpor ke zboží s palmovým olejem brzy propukl i v Česku. Internetová prodejna potravin Rohlik.cz reagovala na etickou vlnu tím, že umožnila filtrovat potraviny obsahující palmový olej. Průzkum jí totiž ukázal, že až 95 procent jejich zákazníků palmový olej odmítá. A český výrobce pražených oříšků Alika dokonce rovnou nahradil palmový olej slunečnicovým.

I na celosvětovém poli se děly věci. Velké nadnárodní společnosti jako Nestlé, Danone nebo Johnson&Johnson se pod tlakem veřejnosti přihlásily k politice nulového odlesňování. Jenže navzdory slibům a ujišťování nebyly jejich kroky rázné tak jako slova.

Příliš hluboké kořeny

Jedním z hlavních problémů je skutečnost, že velké korporace nemají přehled o tom, odkud do jejich továren teče palmový olej. Vystopovat veškerý odebíraný olej až na konkrétní palmové plantáže se podle studie Greenpeace podařilo pouze jedinému ze 14 největších světových výrobců, a to firmě Ferrero. 

Místo slibovaného spuštění nezávislých kontrol se většina společností včetně výrobce kosmetických potřeb Colgate-Palmolive nebo potravinářského gigantu PepsiCo spoléhá na GreenPalm certifikáty, aniž by měly jistotu, jestli právě jejich palmový olej nepochází z problematických plantáží. 

Tím to ale zdaleka nekončí a přestože velké korporace nesou na drancování přírody nejen v Indonésii svůj podíl viny, zodpovědnost za tragickou situaci nesou i sami Indonésané. Velcí výrobci palmového oleje, na které připadá zhruba 60 procent palmových plantáží, spolupracují s mocnou a zkorumpovanou indonéskou armádou, což pochopitelně komplikuje jakékoli vládní pokusy zabránit likvidaci lesů. 

Indonéský prezident Joko 'Jokowi' Widodo sice v reakci na loňskou katastrofu uvalil moratorium na vydávání nových licencí pro získávání další zemědělské půdy, jenže jde o prezidentskou vyhlášku, v podstatě instrukci pro jednotlivá ministerstva, nikoli o jednoznačně zavazující zákon. Je to sice lepší než nic, vymahatelnost prezidentova zákazu bude ale velmi mizerná a navíc půjde jen o administrativní tresty (například pokuty), což jistě nikoho nezastraší tak, jako hrozba vězení. 

Ovšem i kdyby se z prezidentovy vyhlášky stal zákon, Indonésie nebude mít zdaleka vyhráno. Základní problém totiž spočívá v nízké produktivitě. Právě proto se pěstitelé snaží získávat další a další zemědělskou půdu. Trápí to především drobné farmáře, kterých je v Indonésii zhruba dva miliony, a také menší, technologicky nepříliš pokročilé firmy. 

Výnosnost indonéských plantáží je přitom zhruba dvakrát nižší než v případě Malajsie, druhého největšího výrobce palmového oleje na světě. 

Kdo zaplatí

Jenže zvýšení produktivity obnáší mimořádné investice. Farmáři by museli přejít na výnosnější, kvalitnější, ale také dražší rostliny, což by obnášelo nejen okamžité výdaje ale i čtyřleté čekání, než budou moci začít sklízet, což si chudí a zadlužení pěstitelé nemohou dovolit. Peníze na lepší semena a kvalitní hnojivo nemá až půlka všech pěstitelů v Indonésii, ať už jde o jednotlivce nebo malé firmy. 

Bez pomoci státu to nepůjde. Jenže indonéská vláda se teď bude muset vypořádat s účtem, který jí vystavily loňské požáry, jejichž škody se odhadují zhruba na 16 miliard dolarů, tedy v přepočtu 377 miliard korun (pro srovnání na prodeji palmového oleje loni Indonésie vydělala 15,4 miliardy dolarů).

K tomu se ještě musí připočítat další, zcela jistě nezanedbatelné výdaje na zdravotní péči. Brutálním smogem se loni nadýchalo podle odhadů NASA přes 43 milionů lidí, zhruba 500 tisíc mělo respirační problémy. 

Indonésie jednoznačně potřebuje pomoct. A tak by se nadnárodní korporace měly místo okázalých gest a planých slibů zapojit a vrátit Indonésanům něco z bohatství, které si vydělaly mimo jiné i likvidací jejich přírody.

Očekávat, že svět ze dne na den přestane používat palmový olej, by bylo bláhové. Ignorování výrobků s palmovým olejem nestačí. Velké firmy by měly jasně vědět, že spotřebitelé od nich očekávají férový přístup.

Na oplátku by měli lidé chápat, že vyšší výkupní ceny palmového oleje od drobných pěstitelů, kteří by díky tomu mohli investovat do svých plantáží, znamenají také vyšší výsledné ceny v obchodech. Bez levné lískooříškové pomazánky nebo brambůrků se ale jistě obejdeme, bez lesů a pralesů jen těžko...