Jedno z kraje je technického rázu. Fotografie byla v předminulém století ještě v plenkách, tehdejší 'předpotopní' technika vyžadovala dlouhé expoziční časy. Lidé museli vydržet dlouho zcela nehnutě, jinak by byl obraz rozmazaný. A udržet na tváři úsměv po delší dobu je mnohem těžší, než se tvářit vážně. 

Fotografování se přitom tehdy pojímalo jako společenská událost, při níž platila určitá pravidla. I proto se možná lidé na mnoha starých fotografiích třeba z Viktoriánské éry tváří tak nějak zasmušile. 

Z počátku lidé chápali fotografii jako pokračování tradice malířství, fotografování tedy vycházelo z portrétování. Lidé proto chtěli být na portrétech zachyceni co nejdůstojněji, jako kdyby se nechali namalovat.

Fotografie tak představovaly spíše idealizovaný obraz člověka než jeho skutečnou podobu. 

Co prozrazují fotografie mrtvých? 

Fotografie navíc tehdy představovaly určitou cestu k nesmrtelnosti, což je mimořádně patrné v tradici posmrtné fotografie. Mrtví byli portrétováni tak, jako kdyby byli ještě stále naživu. 

S příchodem 20. století a nástupem amatérské fotografie sice posmrtné focení zaniklo, tento žánr každopádně vypovídá o mentalitě tehdejších lidí. Portrétování mrtvých byl způsob, jak je zachovat pro budoucí generace. Fotografie s vysmátým mrtvým by pochopitelně nebyla příliš důstojná. 

Dalším vysvětlením by mohl být tehdejší přístup k úsměvu, který mohli lidé považovat za prohřešek proti dobrým mravům. Přišel s tím Nicholas Jeeves, který zároveň zavrhl verzi se zkaženými zuby. Koneckonců, kdyby tehdy měli všichni špatný chrup, tak by si z toho také nikdo nedělal příliš hlavu.

Podložit teorii s úsměvem jako něčím, co přísluší jen kašparům, je ale dost těžké. Už minimálně jen proto, že existuje dost výjimek. 

Na fotografickém webu Flicker je dokonce skupina 'The Smiling Victorian' se stovkami portrétů z viktoriánské éry, na nichž se lidé usmívají. 

Kulturologické tezi ovšem nahrávají fotografie Bertholda Laufera, který během výpravy do Číny v roce 1904 zachytil tamní každodenní život. Obyčejní Číňané se na jeho fotografiích netváří nijak stroze, v jeho kolekci je dokonce portrét muže s miskou rýže, který se vysloveně směje. 

Čína se samozřejmě kulturně výrazně lišila od západního světa, tehdy svázaného přísnými pravidly. Důležitý je ale fakt, že Laufer byl především antropolog a jeho hlavním úkolem nebylo pořizovat portréty, ale zachytit širokou škálu emocí. Jeho snímky jsou spíše momentkami, které místo škrobeného výrazu zaznamenaly přirozená gesta.