Každému bylo jasné, že na XI. letních olympijských hrách v Berlíně v srpnu 1936 půjde spíš než o sport o souboj barev pleti. Je proto pochopitelné, že se americký běžec Jesse Owens (1913-1980) her vůbec nechtěl zúčastnit. Rasistických projevů a segregace si dost užil v rodné Alabamě. Také Adolf Hitler by si býval nepochybně přál, aby Američané nechali držitele několika světových rekordů doma. Předseda olympijského výboru USA Avery Brundage tak musel Owensovi účast na Hitlerově propagandistickém festivalu víceméně nařídit.

Nedělejme si ale iluze, že by Brundage byl bůhvíjaký stoupenec rasové rovnosti. Sám byl antisemita, který odmítal bojkot her, z nichž byli nacistickým režimem vyloučení sportovci židovského původu. Poté, co tedy z amerického týmu vypadli židovští reprezentanti, kteří měli šanci na medaili, potřeboval mít především jistého vítěze – a bylo mu jedno, jestli bílého, nebo černého.

A Owens nezklamal. Třetího srpna získal zlatou medaili ve sprintu na 100 metrů a pak ještě tři další – v běhu na 200 metrů, ve skoku dalekém a ve štafetě 4×100 metrů. Vítězství slavil před kulisou vlajek s hákovým křížem a hajlujícím obecenstvem, leckdy i přímo před samotným Hitlerem. Ten mu ovšem odmítl k triumfu blahopřát a pověstný záchvat vzteku jím prý otřásl ve chvíli, kdy se ho snažili přesvědčit, aby se s černým šampionem vyfotil.

Gesto německého sportovce

Čtvrtého srpna zvítězil Owens ve skoku dalekém. O mnoho let později uvedl, že za vítězství vděčí mimo jiné i přátelské a nezištné radě, kterou mu tehdy poskytl - později stříbrný - německý soupeř Luz Long. „Souboj barev skončil. Černoch byl nejlepší, jednoznačně nejlepší, o 19 centimetrů před bělochem,“ prohlásil po závodě Long, který přitom byl všechno jiné, jen ne odpůrcem nacistického režimu.

Po posledním skoku se oba vzali kolem ramen a společně došli před hlavní tribunu. „Hitler musel šílet, když nás viděl, jak se objímáme. Smutné je, že jsem Longa pak už nikdy neviděl,“ napsal Owens později. Hitlerův zástupce Rudolf Hess Longovi po jeho gestu okamžitě nařídil, aby „už nikdy neobjímal černocha“. Long pak ve třiceti letech padl v červenci 1943 v bojích na Sicílii.

Jesseho Owense po velkolepém olympijském triumfu (který je mimochodem zdokumentován ve filmu Olympia kontroverzní režisérky Leni Riefenstahlové) čekaly těžké roky, protože „medailí se člověk nenají“, jak sám řekl. Už v mládí se potýkala jeho rodina s chudobou a o mnoho lépe se mu nedařilo ani po olympijském triumfu. Protloukal se, jak se dalo, v zábavných exhibicích dokonce závodil s koňmi a vystupoval jako bavič. Jeho život se ustálil, až když ho americká vláda jmenovala vyslancem dobré vůle.

Výjimečný běžec a náruživý kuřák zemřel v roce 1980 na rakovinu plic. Svou autobiografii začal věnováním svým dvěma nejbližším přátelům: Manželce Ruth a Luzi Longovi, „nacistovi, který se mnou bojoval proti Hitlerovi“.